Zpívající věže spíše kňourají

Slyšíš ty tóny? Ne? Tak se zastav a poslouchej. To jsou Zpívající věže – majáky, které chrání pobřeží od mořských stvůr. Vítr se opírá do jejich strun a ony vyprávějí své příběhy.


Kde se vzaly Zpívající věže?

Blogerka Jitka Ládrová má na kontě umístění ve sbornících Žoldnéři fantasie a Mlok, na autorských FB stránkách má v době psaní tohoto článku 1400 fanoušků, přičemž mnoho z nich jsou oddaní návštěvníci jejího blogu. Právě díky tomu si mohla dovolit vyhlásit literární soutěž Zpívající věže, do které zasílali účastníci povídky z fiktivního světa Nejmocnějších, který vymyslela právě Jitka Ládrová. Tedy jakési fan-fiction. Výsledkem soutěže je sborník Zpívající věže, který vydaly Straky na vrbě.

Tedy takhle, Straky na vrbě plní funkci oficiálního vydavatele, ale sborník vyšel na vlastní náklady editorky, což je v době, kdy se všichni ostatní radši vrhnou na crowdfunding, příjemně osvěžující.
Při ceně 120 Kč/ks se tedy skoro dá mluvit spíše o jakémsi fanzinu, o přátelské nabídce případným fanouškům či zvědavcům a hlavně o odměně pro vítěze literární soutěže. Vždyť co je pro začínajícího autora větší odměna než držet v ruce sborník se svou povídkou?

Z toho důvodu se mi následující věty píší těžko. Zpívající věže nejsou dobrá sbírka povídek. Je chvályhodné, kolik energie a dalších nákladů musela do knihy vložit, ale to nemění nic na tom, že kvalitou se nemůže rovnat jiným sborníkům s amatérskými texty…

Harfy se rozezněly

Ale začít se má chválou. Je to čtivé. Celá ta sbírka se opravdu čte dobře a rychle. Texty jsou jednoduché a přímé. Před každou povídkou stojí krátká předmluva editorky a pěkná ilustrace věže pro danou oblast fiktivního světa. Celkově nápad se Zpívajícími věžemi je moc pěkný a úvodní legenda efektivně představuje společný znak všech povídek. Chválím také seřazení textů. Ve spojení se Strakami na vrbě sbírka působí trochu kontrastně. Straky na vrbě většinou vydávají textově náročnější díla, která mnohdy působí těžkopádně. V tom jsou Zpívající věže příjemná změna.

Bohužel tím výčet kladů končí. Kromě dvou povídek působí veškeré texty v knize neuvěřitelně nevyspěle. Kdybych si je přečetl někde na literárním webu, řeknu si: „Hm, na internet dobrý,“ a než si uvařím kafe, zapomenu, co jsem vlastně četl.

Autoři a autorky psali povídky na různá témata, nicméně mají pár věcí společných. Většina z nich se z nejasného důvodu snaží čtenáře šokovat násilím – a moc jim to nejde. Postavy jsou zcela šedé, ploché a bez nápadu. Dialogy působí plytce a člověk v nich cítí jejich umělost. Většině textů by také výrazně pomohla alespoň nějaký pointa nebo přinejmenším dějový zvrat.

Jitka Ládrová má neskutečné štěstí, že se jí do soutěže přihlásily Vendula Brunhoferová a Věra Mertlíková, protože ty pozvedly sbírku o několik stupínků výše. U Věry Mertlíkové bych dokonce řekl, že je jí pro Zpívající věže škoda.

Hodnocení jednotlivých povídek:

Ve sborníku se nachází také povídky ve slovenštině. Jelikož od rozdělení našich dvou republik uběhl už nějaký ten pátek, slušelo by knize menší oznámení. 

Jela Abasová – Novicka

Příběh o žárlivé sestře a mladé naivní královně se po většinu doby odehrává v prostorách kláštera, kam jsou posílány mladé ženy, aby pykaly za své hříchy. Modlí se k Matce, která k nim ovšem nepromlouvá, a kněžky v její sílu příliš nevěří.

Novickou je královna Mania, která byla do kláštera poslána kvůli její nevěře vůči muži. Její osud sledujeme jako takovou mozaiku postavenou okolo hlavní dějové linky – snaha o útěk několika členek kláštera. Jela Abasová nedala příběhu příliš prostoru a poměrně účelně popisuje jednoduchý děj, který se čte dobře, ale nic víc nenabízí. Pointa nepřekvapí, šokující události přijdou na scénu poměrně násilně a s hrdinkami se nestačíte pořádně sžít. Výborně to ale funguje jako úvodní povídka celé sbírky. Novicka je čtivá, jednoduchá a funkční.

Patricie Kudelová – Cesta poznání

Editorka knihy před každou povídkou napsala krátkou předmluvu. V té před Cestou poznání se o povídce vyjádřila, že je jednoduchá. Dílo Patricie Kudelová to popisuje dokonale. Prostý a nekomplikovaný text by nevadil, ba naopak. Ale zápletka není zajímavá vůbec ničím a po dočtení možná zapomenete, o čem to vlastně bylo. Chybí jakákoli pointa a postavy jsou nezajímavé. Měl jsem u čtení pocit, že kdybych znal svět Jitky Ládrové, možná bych si povídku užil více.

Erik Kováč – Posledný bastard

Příliš emo. Tak bych shrnul Posledného bastarda slovenského autora Erika Kováče. Téměř každá postava v téhle povídce pláče, vlhnou jí oči nebo je dojatá. Jelikož se děj točí kolem samých drsných seveřanů, působí to úsměvně. Stejně úsměvná je předvídatelná zápletka a některé dialogy.

Hlavnímu hrdinovi je čtrnáct a stejný věk bych hádal i autorovi. Nevyzrálost dialogů a charakterů by nevadila na internetovém serveru nebo blogu, ale ve sborníku vítězných povídek bych uvítal vypsanější rukopis.

Takřka před koncem příběhu se do děje přimotá několik dalších postav a celé to působí hodně na efekt. Což se stává pomalu nejpalčivějším problémem tohoto sborníku – události, které mají šokovat, nenabízejí nic jiného. Posledný bastard ničím nevyniká, nemá zajímavý děj, postavy jsou umělé a neuvěřitelné a autor příliš okatě naznačuje, co nás čeká v budoucnu.

Pavel Koudelka – Parní věk

O Parním věku Jitka Ládrová píše, že se jedná o drabble. Přiznám se, že jsem si musel vygooglit co to znamená. Oceňuji, že do malého prostoru vměstnal text, který má hlavu, patu a nechybí mu atmosféru. Rovněž je v něm brána v potaz skutečnost, že každý svět by se měl vyvíjet (a ne že tisíce let proti sobě bojují elfové se skřety a nejmodernější výdobytek lidstva je balista), což je osvěžující.

Vendula Brunhoferová – Ptáčník

Po předešlých dílech jsem do Venduly Brunhoferové vkládal velké naděje. A úplně jsem se nespletl. Povídka je skutečně nadprůměrná a předbíhá předešlé texty o několik délek. Problém jsem měl jen s nevýrazným hlavním hrdinou a poněkud přehnaným finále. To ale nemění nic na tom, že postavy mají svou historii, povídka obsahuje zvrat i pointu a text je velice čtivý.

Věra Mertlíková – Pravda o strážci z Hoganova přístavu

Vendula Brunhoferová a Věra Mertlíková jsou autorky, které zachránily Zpívající věže před totálním debaklem. Konkrétně Věra Mertlíková podle mě navíc přišla s nejlepší povídkou, jaká se ve sborníku objevila a kvalitativně na ni ostatní texty jen zbožně vzhlížejí.

Jadrný styl vyprávění, uvěřitelní hrdinové, práce s historiíí postav i světa, pro daný žánr překvapivý nadhled a další aspekty dělají z Pravdy o strážci z Hoganova přístavu malý zázrak. Autorka se nesnaží zbytečně šokovat a najde i vhodný čas na humor.

Jela Abasové – Čo patrí moru

Jela Abasová podruhé. A s vítěznou povídkou. Nu dobrá. Čo patrí moru vypráví o nemocném chlapci Kalovi, jeho starší sestře, poněkud prudkému otci a… to je asi tak všechno. Příběh nenabízí cokoli zapamatováníhodného, neobsahuje zvrat, postavy ničím nevynikají a působí neskutečně plytce, pointa je slabá. Podobně jako Novicka se text dobře čte, ale jinak nenabízí nic zajímavého.

Pro fanoušky dobré

Při čtení jsem přemýšlel nad tím, komu je sbírka vlastně určena. V povídkách se orientuje i nováček (tedy já), ale občas mi přišlo, že nějaké širší seznámení se světem by neškodilo, a konkrétně povídce Cesta poznání mohla dát i něco navíc. Ale kdoví. Neznalost světa naštěstí nevadí, protože povídky fungují i tak.

Sbírku povídek Zpívající věže rozhodně nemohu doporučit. Určitě ne v konkurenci jiných sborníků. V druhé polovině letošního roku se chystá vydání vítězných povídek druhého ročníku a třetí ročník soutěže se uzavírá 31. 8. tohoto roku, takže materiálu a fanoušků Jitky Ládrové je evidentně dost. Uvidíme, zda se to příště povede lépe.

40 %

Název: Zpívající věže
Autor: Jitka Ládrová (editorka)
Nakladatelství: Straky na vrbě
Počet stran: 190
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Ondřej "Walome" Hartman

Walome s recenzováním začal (když nepočítáme jeho blog) na stránkách Topzine.cz, kde zůstal necelý rok. Po kratší pauze se v roce 2012 stal redaktorem magazínu MFantasy, kde vydržel o něco déle. Po zkušenostech načerpaných nejen z těchto webů se stal spoluzakladatelem webu Dagon.cz, kde zůstane, dokud se Dagon nepřestane plavit ve fantasy vodách. Mezi jeho oblíbené subžánry patří urban fantasy, ale nepohrdne ani kvalitní high fantasy. Věnuje se také hraní PC a PS her a čtení komiksů.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.