Žamboch do ocele zakul napětí i nudu

16.12.2016    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Na román Zakuti v oceli se fanoušci Miroslava Žambocha těšili jako na Vánoce. Renomé předního autora české fantastiky docela utrpělo, když jeho Turbulentní vesmír vyšuměl prakticky do ztracena. Bohužel, ani ten poslední, téměř pětisetstránkový špalek s nádhernou obálkou Jana Doležálka nedosahuje kvalit starších Žambochových děl.


Aby bylo jasno – Zakuti v oceli není propadák. To ani zdaleka! Nicméně pokud už někdo před Zakuti v oceli četl jiné Žambochovy knihy, kvalita se mu rozhodně nebude pozdávat. A to děj začíná opravdu slibně. Autor se tentokrát pohybuje v dystopickém světě, kde většinu civilizace zlikvidovaly moderní, sofistikované zbraně a lidská společenství nyní živoří ze zbytků technologického pokroku.

Příroda se pomalu, polehoučku vzpamatovává z pradávného konfliktu. Jemu samotnému autor nevěnuje velkou pozornost. Ale to nevadí, neboť v textu čtenář nalezne velmi hutný, sugestivní a propracovaný popis následků ničivých bomb. Zem je zamořená radioaktivitou a jedy. Města vzplála v žáru nukleárních ohňů. Z jednotlivých kousíčků tak vznikne obraz všepohlcující války, která se na sklonku moderní civilizace rozhořela, aby spálila většinu lidstva.

Zůstali však roboti – automatické stroje různé inteligence, které pohánění solární energií bloumají po pustině, a pokřivené, napůl smazané protokoly je nutí útočit na lidi. Dementní relikty války způsobují lidské civilizaci pomalu se stavějící na vratké nohy, velké těžkosti. V tomto postapokalyptickém světě se odehrává příběh hlavního hrdiny.

Jedeme, pijeme a spíme

Matyáš Sanders se prakticky v ničem neliší od jiných Žambochových hrdinů. Jakoby autor na hlavní postavy měl jeden mustr, který pouze odívá do kostýmů vhodných pro kulisy daného příběhu. Jeho hrdina je opět naprostý perfekcionista, který vyniká v určitém oboru – nyní to je mechanika. A tento chladný profesionál postupně prochází vývojem. Matyáš se v románu Zakuti v oceli připojí k partě žoldáků, kteří v tanku zbylém po velké válce chrání kolonu bohatého obchodníka vezoucího tajemný náklad.

zakuti-v-oceli

Pravda, úvodní stránky trochu připomínají staré příběhy z Dračího doupěte, kdy pán jeskyně hrdinu musí nějak skamarádit se zbytkem skupiny, ale po pár stránkách už příběh naskočí do profesionálně položených kolejí a začne poměrně svižně odsýpat. Tank, kolona, poušť, ustavičné nebezpečí. A kolem hlavního hrdiny se motá jedna zajímavá postava za druhou – tajemný kapitán Knispel, ještě tajemnější Katzinski nebo mladá a pohledná dcera bohatého obchodníka, Nataša, s níž se hlavní hrdina postupně sbližuje. Vztahy mezi osobami fungují, čtenář si postupně dělá obrázek na každého z nich – někoho začne mít rád hned, jiní v něm vzbudí podezření. Na kulervoucí knížku zaděláno bez námahy.

Jenže tato idyla má pořádný háček. Autor valnou část knihy popisuje putování obchodní karavany napříč zmrzačenou zemí. Jenže cestování pustinou má tu nevýhodu, že dost často bývá nudné. A Žamboch jízdu kolony v knize popsal tak dokonale, až ji učinil naprosto nezáživným. Ráno vstát, dát kafe, sbalit tábor, ujet pár desítek kilometrů, hlídat stav tanku, dávat bacha na roboty. Utábořit se, pronést pár slov s ostatními, najíst se a spát. A takhle den za dnem, stránku za stránkou.

Čtenář z užaslého pocitu nad sugestivně popisovaným prostředím vystřízliví zhruba ve třetině, kde mu dojde, že se stále cestuje, ale příběh se posouvá tempem pouštního velblouda. Pomalu.

Žamboch v posledním románu velmi často recykluje témata, která použil v jiných knihách – třeba postupný vývoj hlavního hrdiny jiným směrem, než udává jeho profese na začátku. A recyklát, občas dokonce několikanásobný, už prostě zůstane recyklátem. Pokud se Zakuti v oceli chopí nějaký nováček, který od Miroslava Žambocha nepřečetl ještě žádnou knihu, bude z ní nadšený. Jenže pokud už máte doma celou jeho sbírku, snadno můžete dojít ze zjištění, že nejnovější bichle neobsahuje zhola nic nového. Nebo alespoň nic dramaticky podaného.

Kupředu do pustiny

Když se kniha chýlí ke třetí třetině, tak stejně jako v hokeji zabere a přidá na akci i napětí. Ten rozdíl je opravdu hodně patrný. Po čtyřech stech stránkách nudného putování od ničeho k ničemu, plytkých a váhavých náznaků nějakého rádoby tajemství a vcelku šroubovaných opakujících se dialogů najednou přichází dramatické pronásledování. Náhle je Žamboch zpátky u kormidla a čtenář se dozvídá a zažívá víc než celou předchozí část knihy.

Tajemná výprava začne přinášet odpovědi. Sice na otázky, které v příběhu zazní tak nějak bokem, ale alespoň to nějaké odpovědi jsou. Najednou všechno dává tak nějak smysl. Nechybí dramatická koncovka, kde se konečně začne pořádně střílet a bojovat. Teprve tehdy si čtenář uvědomí, že v tom obrovském špalku je vlastně jen jedna dobrá akční scéna.

Nicméně jak závěr knihy vlil naději do žil všem notně uondaným čtenářům, závěr je doslova zfackuje, neboť autor knihu uzavírá tím nejhorším možným způsobem. Na posledních čtyřech stránkách vysvětlí celý děj, zamává a odejde.

Zakuti v oceli je velmi rozporuplnou knihou. Na jedné straně nabízí výpravu do úžasně propracovaného a barvitého prostředí světa po ničivé válce, na straně druhé tu je nudný příběh, který sice nikde nevázne, ale nic se v něm také pořádného neděje. Úroveň knihy navíc rapidně snižuje samotný závěr, který se těžko toleruje začínajícím autorům, ale neměl by se objevit u tak zkušeného veterána Žambochova kalibru. Jeho nový román je… tuctový. Ano, to je to správné slovo – tuctový! Neurazí ani příliš nenadchne. Čtenář u něj stráví pár večerů, zařadí jej do poličky a už po něm ani nevzdechne.

Škoda, velká škoda.

60 %

Název: Zakuti v oceli
Autor: Miroslav Žamboch
Nakladatelství: Triton
Počet stran: 464
Rok vydání: 2016

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.