Z Ódinova dítěte mají všichni strach

18.7.2016    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Když se řekne severská literatura, okamžitě si ji spojíme s Vikingy, Ódinem, Thorem, popřípadě nějakou detektivkou. Literární debut Ódinovo dítě norské spisovatelky Siri Pettersenové postupně dobývá knižní svět, a to žádnou z těchto věcí neobsahuje! Obsáhlý svazek s nepřehlédnutelnou obálkou vydalo nakladatelství Host.


Autorka vymyslela vlastní svět – Ymslandu – a tu zaplnila Aetlingy. Ti by se dali popsat nejlépe jako humanoidní postavy s ocasem. Právě oháňka hraje v příběhu velmi důležitou roli, její absence na kostrči totiž odlišuje hlavní hrdinku Hirku od ostatních. Ale najde se toho víc. Hirka totož není tak úplně Aetling, ale obyčejný člověk, který se znenadání ocitl v jiném světě. Lidi Pettersenová nazývá Ódinovými dětmi, což je také jediná (a vskutku povedená) spojnice mezi „tou“ severskou literaturou a jejím vlastním fikčním světem.

Aetlingové nemají lidi vůbec v lásce a ačkoliv je už dlooooouho neviděli, k smrti se jich bojí, stejně jako takzvaných slepých. Právě strach z neznámého bude autorka živit nejen ve svých postavách, ale i ve čtenářích po celou knihu.

Vrátíme-li se na moment ještě k té oháňce, která dominuje i přebalu knihy, i když je jedním z výrazných fantasy prvků v knize, autorka jej netematizuje víc, než je zdrávo a přirozeně zapadá do literárního světa Pettersenové. Ten je v mnoha ohledech velmi kompaktní, ale občas jí to prostě ujede a do středověce vyhlížejícího románu vrazí například čajovnu nebo kolečkové křeslo s chromým otcem hlavní hrdinky. Což nepůsobí dvakrát uvěřitelně ani na fantasy román a navíc nemá na vývoj příběhu vůbec vliv. Nicméně podobných lapsů v textu není mnoho.

Horko na začátku, lehko v závěru

Autorka čtenáři rozhodně nedá nic zadarmo. Začne prostě vyprávět příběh ze zbrusu nového světa, aniž by se obtěžovala cokoliv vysvětlovat. Čtenář se musí smířit s tím, že od začátku knihy nebude kromě zápletky znát i významy mnohých slov (třeba Kolkagga). A novotvary spisovatelka docela hýří. První stránky Ódinova dítěte připomínají domorodce v hospodě, kam vkročil turista. Ten sice zná jazyk, ale nemá vůbec páru, o čem se to mezi sebou baví.

Postupně se odpovědi začnou objevovat. Někdy však docela pozdě. Navíc to často není ani tak záměr autorky jako spíše potřeba danou věc více rozepsat a teprve z kontextu čtenář pochopí, o čem se to mluvilo před pár stránkami.

RR1_kart

Prvních sto stránek Ódinova dítěte bude pro čtenáře vpravdě klíčových. Příběh se rozjíždí neskutečně pomalu, k čemuž se pojí velmi kostrbatá výstavba děje. Autorka k Hirce přidá ještě mladého rebelujícího šlechtice Rimeho a ty dva nechá projít od nezáživných začátků v malé provinční vesničce k brutálním změnám v globálním měřítku v samotném centru říše.

Je ale překvapující, jak takto uživatelsky takřka nepřátelské prostředí dokáže vzbudit silnou chuť číst dál. Čtenáře obklopí svět, který se neskutečně podobá desítkám jiných v dalších fantasy knihách, ale přesto je jiný a lákavý. Autorka svůj svět popisuje s láskou a nadšením, které se podaří přenést i na čtenáře, který bude s chutí objevovat nové obzory s ní a v uších mu bude znít šumení větru v korunách jehličnanů.

Peterssenová přitom nezkopírovala základní mustr výstavby „klasického fantasy světa“ a na něj nenaroubovala pár odlišností – například již zmíněné ocasy. Ona si Ymslandu vymyslela z gruntu celou a fúze originálních nápadů s literární zápůjčkou se jí povedla na výbornou.

Vůbec magie, pokud se o něčem jako magii dá v případě Ódinova dítěte mluvit, je další z pilířů originality celé knihy a pro děj zcela klíčová. Autorka tu předkládá myšlenku, že každý z Aetlingů je schopen „přimknout k síle“ a tak ji využít ke svým účelům. Žádných blesků sršících z nebe se však čtenáři nedočkají. Vlastně se v knize nekouzlí skoro vůbec, což však ani tak nevadí. Právě neschopnost používat magii a chybějící ocas automaticky činí hlavní hrdinku Hirku odlišnou, tudíž nechtěnou, tudíž pro potřeby příběhu zajímavou.

Konečně „aha“

I když to zpočátku nevypadá, stránku za stránkou se jednotlivé informace začnou spojovat do stále většího obrazu a konečně dávat smysl. Oproti nudnému úvodu je konec knihy naopak prudce strhující a plný akce, dramatických zvratů i důležitých vysvětlení. Trpělivý čtenáři budou odměnění opravdu kvalitním příběhovým twistem. Pointa přitom neexploduje najednou v mocném “wow” efektu. Autorka nadávkovala zvraty dost pečlivě, takže dokáže překvapovat poměrně dlouho, než zapadne poslední dílek skládačky a čtenář uznale pokývne hlavou. Právě zde se ukáže, jak pečlivě je celá kniha vybudovaná a propracovaná.

Celé vyprávění však má však háček. Autorka předkládá vysvětlení velmi zkratkovitě, občas dost chaoticky, které je navíc poměrně závislé na interpretaci ze strany čtenářů. Pár Hirčiných rozhodnutí vzbudí rozpaky pokud ne rovnou odpor. Děj připomíná písničky Richarda Krajča – buď v nich smysl najdete a budou se vám líbit, nebo se děj sesype jak domeček z karet.

Siri-Pettersenova-Odinovo-dite-Prebal-Obalka

A další háček. Pokaždé, když autorka zabruslí do ne úplně košer příběhového zvratu, dokáže se z něj prakticky bez ztráty kytičky vylízat, aby nahodila děj na správné koleje a pokračovala dál.

Líbí, ale…

Siri Pettersenová napsala a nakladatelství Host vydalo pozoruhodnou knihu, byť razantní škrty v úvodu by celkovému dojmu jen a jen prospěly. Neotřelý příběh se dá zařadit někam mezi high a young adult fantasy. Kdo čeká zuřivé magické nebo šermířské souboje, bitvy armád, draky nebo alespoň nějaká monstra či plavbu na lodích, bude zklamán. O tomhle kniha není. A ani nechce být.

Norská autorka stvořila příběh o duších Aetlingů, o jejich strachu, o manipulaci s jejich vědomím, o vzpouře, o boření model a mýtů a o osudu dvou vyvrhelů. Jeden se přitom do vyhnanství uvrhl sám, druhá je tak odlišná od společnosti, že ji bázlivá povaha stáda vyhnala automaticky.

Ódinovo dítě buď funguje a dokáže čtenáře vtáhnout na dlouhé hodiny do příběhu, kde se toho po akční stránce neděje zrovna mnoho, ale kniha má co říci a také to úspěšně předává. Nebo se čtenář na začátku prostě ztratí a knihu znuděně odloží.

70 %

Název: Ódinovo dítě
Série: Havraní kruhy
Autor: Siri Pettersenová
Překlad: Jitka Jindřišková
Nakladatelství: Host
Počet stran: 568
Rok vydání: 2016

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.