V Kafkově pavilonu se píší dějiny

18.5.2017    Michaela Šlapáková    Knihy / Literární brána

Hitlerovo vítězství ve druhé světové válce a síla slova, která nutí diktátorský režim, aby se jednou provždy vypořádal s literaturou. Obě témata, tolik typická pro alternativní historii nebo dystopii, se potkávají i v Kafkově pavilonu, téměř čtyřsetstránkovém románu švédského spisovatele Tonyho Samuelssona. V češtině nás s ním poprvé seznamuje nakladatelství Argo.


Předběžné varování: Ačkoliv anotace láká k počtení žánrové fanoušky, Kafkův pavilon je mnohem spíš kulturněpolitickou záležitostí, intelektuální román o literatuře a její roli ve společnosti a o „lidské potřebě nenávisti a ospravedlnění vlastních činů“. Nečekejte žádný wow-efekt, který by se dostavil s originálním vykreslením světa pod nacistickou nadvládou nebo s emotivním popisem teroru páchaného na jednotlivci či národu. Ne že by tu něco z toho chybělo, jenže Samuelsson neprodává velkolepý obraz, mnohem spíš nabízí vydatnou myšlenku.

Trojitý spisovatel

Příběh se odvíjí ve třech časových rovinách, a přestože se zprvu zdá, že jejich klíčové postavy k sobě nepatří, sleduje osudy jediného muže – Siggeho Erikssona. Za války zbabělý pacifista, těsně po ní politický vězeň a nakonec vážený poslanec říšského parlamentu je navíc spisovatelem, a tak kolem něj krouží množství postav, které Samuelsson psal podle skutečných švédských literátů nebo politiků – o tenhle vztah s reálným světem je však český čtenář neznalý kontextu ochuzen.

I přes jasnou dataci na začátku každé kapitoly vás žádná z linek nepovede přímou cestou. Četné retrospekce způsobují, že se jedno časové pásmo propadne do jiného, a spolu se střípky vzpomínek na dětství, jimiž se koneckonců příběh otevírá, zpomaluje tempo vyprávění. Trpělivý čtenář se však dočká odměny – konzistentního, realisticky zobrazeného, ve své podstatě „kafkovského“ životního příběhu bez satisfakce za utrpěnou újmu i bez potrestání spoluviny na jednom z největších zločinů v lidských dějinách. A lhostejno, máme-li na mysli Siggeho, anebo samu literaturu.

„Nelidskost je zákon, lidskost je výjimka“

Z úvah o tom, jestli psané slovo může rozvrátit tyranský režim, nebo jestli je nutné bránit literaturu coby nositelku kultury jen v zájmu jejího přežití, vystupují „fyzické“ scény jako sugestivní pálení knih či trýznění vězně těsně před popravou. Nechybí ale ani soukromý Siggeho příběh o lásce k mnohem silnější a svobodomyslnější ženě, o zapíraných citech k synovi a poutu k židovskému učiteli. Snad pro umocnění dojmu je časově nejvzdálenější linka, z níž se tyto vztahy rodí, vyprávěna ich-formou, zatímco pro ostatní Samuelsson zvolil er-formového vypravěče. Nebo je to tím, že za války, kdy ještě nebylo nic rozhodnuto, měl Sigge kontrolu nad vlastním životem, kterou nakonec pohlcen systémem ztratil?

Samuelssonův román klade spoustu naléhavých otázek. Tou, která mě teď ale pálí nejvíc, je, jestli Argo počítá i s překladem jeho staršího titulu Byl jsem árijcem z roku 2009 – přestože ani Kafkův pavilon nemůže doufat v zájem masového čtenáře.

Doporuujeme

Název: Kafkův pavilon
Autor: Tony Samuelsson
Překlad: Jana Holá
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 390
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Michaela Šlapáková

Tak trochu pratchettovská Eskarina, tak trochu Koralína Neila Gaimana. Bývala knihovnicí, knihkupkyní, a týden dokonce pracovala v bance, když ale zjistila, že si knížek cení víc než peněz, pro blaho bankovní společnosti podala výpověď. Ovlivněná vysokoškolskými studii přešla k temné straně síly a stala se korektorkou a občasnou editorkou, suchopárnost těchhle disciplín však statečně vyvažuje čtením/psaním/plkáním o fantastice. I když má radši psy než kočky, ráda by se kamarádila s Havilandem Tufem, tajně miluje Stína (toho, co má za tátu Ódina) a nejvíc ze všeho se bojí plačících andělů.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.