Trojitá porce Tokijského ghúla

Kaneki unikl sežrání, ale prožité události se na něm podepsaly. Snaží se vrátit ke starému způsoba života, jak jen mu to jeho ghúlí já dovoluje. Ale jak se ukazuje, nebude to tak snadné, protože se do pohybu dala celá řada událostí a Kaneki kvůli své jinakosti často stojí v jejich středu.


Tam, kde čtvrtý díl zdánlivě přešlapoval na místě, se pátý svazek mangy Tokijský ghúl vrací k původnímu tempu a během dvou set stran se toho tentokrát stihne odehrát opravdu hodně. Uzavře se epizoda s Labužníkem, která brnká na vcelku nechutnou strunu. A ti, kdo se stejně jako já divili, jak to, že se Holubice neměly k pomstě svého mrtvého druha (a tak trochu hrdiny), se konečně dočkají – protože vypluje na povrch, že inspektorát má v plánu odvetnou akci ve velkém stylu. Dozvíme se také něco o Rize – ghúlce, jejíž orgány byly implantovány Kanekimu. Její řádění v jednotlivých okrscích nezůstane bez následků. Jejich hloubku a význam ale odhalíme až v dalších dvou svazcích. Částečně i kvůli jejím eskapádám se totiž dostala k moci sekta zvaná Aogiri, jejíž členové patří k té nejhorší sortě ghúlů, kteří věří ve svou nadřazenost. A do jejich spárů se bohužel dostane i Kaneki, což mu přinese nejednu změnu v pohledu na svět…

Velkou výhodou (i když pro recenzenta občas spíše nevýhodou) mangy Tokijský ghúl je skutečnost, že není epizodická. Příběh rozehraný v prvním svazku nabírá na tempu, nabaluje na sebe další postavy a vedlejší dějové linky a košatí neuvěřitelným způsobem. I zdánlivé drobnosti se postupně mění v důležité aspekty vyprávění, kterým je třeba věnovat pozornost. To samé platí i pro postavy – nejsou statické a s tím, jak se postupně vyvíjí příběh, se vyvíjejí i hrdinové. Jejich názory a postoje se pomalu mění, vzájemné vztahy se prohlubují, což nezřídka ovlivňuje to, jakým směrem se příběh bude dál ubírat.

Tak, jak je tomu u mang běžné, klade i Sui Išida velký důraz na přátelství a smysl pro povinnost. Oba tyto aspekty se táhnou Tokijským ghúlem jako červená nit a často napomáhají pochopení motivací postav. Příběh, který nám autor předkládá, má sílu a hloubku a pro ty, kdo v něm chtějí trochu pátrat, nabízí i celou řadu otázek k zamyšlení. Téma, kterého se v posledních čtyřech dílech ale hodně dotýká, může tento rozměr trochu smazat.

Kanibalismus – slovo, které ve většině z nás vyvolává husí kůži, sotva se vysloví. Přesto se rychle stalo ústředním motivem celé mangy a to hned v několika rovinách. Kromě otázky morálky a etiky, které vyvolává, také přináší mrazení v zádech a Sui Išida toho beze zbytku využívá. Ve své manze navíc představil širokou paletu vyšinutých charakterů s celou řadou úchylek, takže slovo bizarní je na místě. I díky tomu má ale Tokijský ghúl nezaměnitelnou atmosféru a právem si zaslouží označení horor. Nejen skrze to, že je tak trochu nechutný, ale hlavně díky tomu, že s prvky hrůzy pracuje velice zdařile a to na několika různých úrovních.

Jediným záporem mangy tak zůstává nepřehledná kresba v akčních panelech a skutečnost, že by člověk nejraději přečetl všechno najednou a nečekal vždy dva až tři měsíce na další svazek…

Doporuujeme

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Zuzana "Daletth" Hartmanová

Daletth začala číst fantasy v poměrně útlém věku a tato vášeň jí vydržela až dodnes. Není tedy divu, že postupně nezůstalo jen u čtení, ale začala psát i vlastní příběhy. Kromě starších (a starých) textů, které můžete najít na jejích stránkách, jí v roce 2017 vyšla kniha "Noční labuť" u nakladatelství Gorgona Books. Mimoto získala v roce 2016 druhé místo v soutěži Vidoucí za postapokalyptickou arcanepunkovou povídku "Požírač blesků". V mezičase mezi psaním se stala redaktorkou magazínu MFantasy, kam psala několik let, než se nakonec rozhodla, že chce vlastní stránky. Jak je jejím zvykem, šla hlavou proti zdi a spolu s dalšími lidmi založila tento web.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.