Šestá hlídka vzpomíná, bilancuje i trochu nudí

8.6.2017    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Sergej Lukjaněnko napsal Šestou hlídku, česky ji vydalo Argo, a důstojným způsobem tak uzavřel svoji slavnou literární ságu. Nová kniha čtenáře potěší známým prostředím a hrdiny, laskavými šprýmy i zajímavým dějem, který ale v druhé části začne trochu nudit.


Od prvního vydání Noční hlídky uběhlo patnáct let. Stejný čas také uplynul v literárním světě Sergeje Lukjaněnka. Zestárl autor i jeho hrdinové a trochu se to podepsalo na stylu vyprávění. Ten totiž působí trochu žoviálně, smířlivě a mile. To se projevuje zejména na vybroušených vtípcích, kterými spisovatel v textu hýří. Z knihy však nedělají komedii.

Více méně jde o vážné fantasy drama, kde se ústřední téma nijak nezlehčuje, ale čtenář se nasměje víc než dost.
O to více potěší, že autor nesází na prvoplánové gagy, ale na někdy i desítky řádků textů dlouhé náběhy na vybroušenou pointu. Uveďme si ale tu kratší:

„Násilník tu nebyl. Řidič vylezl z auta a popadl baseballovou pálku (ačkoliv, jak je známo, se v Rusku baseball příliš nehraje, pálek se tu prodá stejně jako v USA).“

Občas je ale autor už tak užvaněný, že pod peřinou slovní vaty pohřbívá akční scény, ze kterých se vytrácí napětí.

Román kromě humoru obsahuje i mnoho odkazů na předchozí knihy. Kdo už někdy, nějakou hlídku četl, s tou šestou problém mít asi nebude. Dá se vyžít i s desetiletými vzpomínkami, nicméně rozhodně doporučuji si před jejím přečtením znovu připomenout první tři knihy. Znovu tak vezmete do ruky parádní kousky městské fantasy literatury a zároveň budete mít v nejnovějším dílu zcela jasno, kdo je kdo.

Těžký úkol otců

Anton Goroděckij vychovává se svou chotí Světlanou nejsilnější čarodějku v zemi – nyní patnáctiletou Naděždu. Klid a pohodu naruší ultimátní nepřítel, který chce (překvapivě) zničit celý svět. A musí to být pravda, protože to říkala proroctví. Hodná i zlá strana spojuje síly, aby do pěti dnů průšvih zažehnali. Pravda, tento typ zápletky není dvakrát originální (a v Šeré hlídce byla prakticky stejná), ale Lujkaněnko ji opět výborně integroval do svého světa Hlídek, takže nepůsobí toliko odřeným dojmem a román na ní postavený příjemně odsýpá.

Podstatnou součástí Lukjaněnkova světa Hlídek byli, jsou a možná i budou upíři. Významnou roli hrají i v Šesté hlídce. Zápletka se o ně silně opírá. Jenže během patnácti let, co je v knize použil poprvé, svět ovládla, ojebala a následně pohodila ve škarpě módní vlna upírství. Každý čtenář, potažmo i autor má nyní při tomto slově jistou pachuť v ústech a pořádně neví, jak se k nemrtvým sajícím krev postavit. Ne však Sergej Lukjaněnko.

Zas ti krvesajci

Autor zjevně nemá potřebu se nějak vůči nedávné módní vlně postavit, vyrovnat se s ní, natož ji parodovat, byť textem tu a tam pár rýpnutí si do „Edwardů“ přeci jen problýskne. Jakoby tímto stylem dával Lukjaněnko najevo: „Psal jsem o upírech dřív, než to bylo cool.“

Ale ty příležitostné narážky fakt stojí za to:

„Takovíhle si tu courají kolem naivních školaček a ty se pak začnou do Temných zamilovávat. Nenávidím všechny tyhle lidský pitomosti, kulty upírů a dalšího zla! To jsou nejdřív samý vtípečky, chichichi chachacha, ‚Draco Malfoy dobráček‘, ‚Edward krasaveček‘, jenže pak začnou obětovávat koťata ve sklepech a číst modlitby pozpátku…“

Jakkoliv upíři řádí na Lukjaněnkově literární scéně, působí tak, jak jsme si na ně zvykli z předchozích dílů Hlídek. Jsou to prostě mocní nepřátelé, které nelze brát na lehkou váhu a jak to tak vypadá, možná to jsou i nejstarší Jiní na světě. Díky tomu zápletka nezabředává do parodie ani decentní trapnosti. Ačkoliv používá již stokráte omleté postavy a schémata, dokáže jim vtisknout osobitý ráz a učinit je znovu čitelné. Byť už to je na hraně. Těch upírů ve všech myslitelných skupenství už bylo opravdu mnoho.

Varování dalším generacím

Ze Šesté hlídky do jisté míry vyzařuje jistý moralistní podtón. Takhle například láteří jedna Lukjaněnkova vědma:

„Ale nedá se nic dělat. Vaše dcerka je poprvé na sabatu a musí být oblečena klasicky. To jest všechno černé. Jsou lidé, kteří tvrdí, že prádlo klidně může být bílé, ale já to považuju za nepatřičné. To se nejdřív začne smrkat do papírových kapesníků, pak si ženy přestanou holit chlupy v podpaží a končí to tím, že si berou bílé prádlo pod černé šaty – a pak se divte, že se hroutí státy, upadají mravy, sirotci se dávají na výchovu sodomitům a v kostelech se konají výstavy.“

Na jednu stranu to je řeč staré ženy, jejímž monologem autor odlehčuje vážnou situaci, nicméně pozorný čtenář si tohoto „nadávání“ na stávající poměry začne všímat na vícero místech. Po prozrazení motivace hlavního zlouna už pak vůbec není jisté, jak to vlastně autor myslel.

Lujkaněnko v knize reflektuje stávající politickou situaci. Neopomene třeba zmínit Krymskou krizi, nicméně tak pouze vytváří moderní svět, ve kterém se jeho fantasy příběh odehrává. Stejně jako tomu bylo s upíry, ani stávající geopolitická situace nenarušuje pevné mantinely žánru městské fantasy, jak ji čtenáři znají.

Děj Šesté hlídky začíná velice slibně, leč Lujkaněnko se nevyhnul hluchým místům a především opakování, které ke konci začíná lézt pěkně na nervy. Anton Goroděckij má za úkol najít a znovu sestavit Šestou hlídku, která může se zlounem účinně bojovat. Jenže, kde ji vzít?

Pobíhání kolem

Příběh je tak založený na analyzování slov proroctví, postupném odhalování zapomenuté pravdy, domýšlení si souvislostí a pátrání. Pro čtenáře to znamená jediné – dialogy. Desítky dialogů napsaných řemeslně velmi zručnou rukou, takže nezačnou nudit, jenže postupně se začne ukazovat, že toho tajemna v nich není tolik, aby z toho čtenář skákal do vzduchu radostí. Hrdina působí dojmem, že přehrává pohádku O kohoutkovi a slepičce, jak se snaží postupně obíhat jednu NPC postavu za druhou a prosit ji o pomoc.

Když už budete mít pocit, že po dalším přečtení věty: „Šestou hlídku tvoří…“ knihu vyhodíte oknem ven, Lukjaněnko příběh navede do epického závěru, který dokáže překvapit i potěšit. Je to sice jen pár stránek, ale čtenář je dostane doslova za odměnu a s pocitem, že se vyplatilo počkat.

Šestá hlídka nepatří mezi nejlepší knihy série, ale v jejich společnosti bude stát se ctí. Autorovi se i po letech podařilo nejen oživit „hlídkařskou“ atmosféru, ale také přinést zajímavý příběh, který zaujme a pobaví. Pravda, občas bude trochu nudit, ale první půle a závěr knihy opravdu stojí za přečtení. Sergej Lukjaněnko napsal důstojný konec své slavné ságy, ale znovu by se do něj už neměl vracet.

60 %

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.