Rytíř temného slunce: Rozsáhlost není vše

20.7.2017    Externí redaktor    Gamebooky

S velkou pompou u nás před několika týdny vyšel monstrózní gamebook od německého game-designera Swena Hardera. Jmenuje se Rytíř temného slunce a za českou lokalizaci vděčíme nakladatelství Mytago.


Při svitu měsíce

Gamebook Rytíř temného slunce obsahuje neskutečných 1355 herních sekcí, rozdělených do devíti kapitol, jedné soubojové části, a jedné bonusové části.

Takřka okamžitě šlo na sociálních sítích zahlédnout komentáře typu: „Super knížka! S Lone Wolfem se to vůbec nedá srovnávat!“ anebo: „Kam se hrabe Lone Wolf nebo FF!“. To mě přivedlo k přesvědčení napsat tento odstavec. Série Lone Wolf a kniha Rytíř Temného slunce mají zhruba tolik společného, jako formule od značky Mercedes a rodinný kombík od značky Mercedes. Totiž jenom tu značku – v našem případě termín „gamebook“. Uvědomme si, prosím, že jakýkoliv jeden díl LW (350 sekcí) nemůže sahat Rytíři (1355 sekcí) ani po kotníky. Ovšem naopak – dvacet knih LW je něco jako ultragamebook o více než 7000 herních sekcích rozdělených do 20 kapitol; vedle toho vypadá Rytíř Temného slunce jako trpaslík. Objektivní srovnání není možné.

Když tohle máme za sebou, vrhněme se rovnou na příběh.

Severní Pakonie a příběh mladého ugaritha

Swen Harder je možná dobrý game-designer, nikoliv však dobrý spisovatel. Tohle kombo bylo obvyklé ve zlatých časech Iana Livingstonea a Steva Jacksona, neboť mnoho gamebooků v sérii FF trpělo tímto neduhem. Gigantický formát Rytíře temného slunce však vysloveně vyžaduje dobře propracované reálie světa a kvalitní příběh. A bohužel, obojí zde postrádám.

UKÁZKA:

Severní Pakonie má pěknou mapu, o tom žádná. Obzvlášť hezky se vyjímá ve formátu A3 – díky Mytagu (a kdyby byla barevná, bylo by to úplně perfektní). Nicméně svět sám o sobě je přímo bizarní. Je zde mnoho zástupců nelidských ras, vůbec najít zde obyčejného člověka je docela kumšt. Magické artefakty se zde povalují jako smetí, všechny nějak září nebo žhnou, platí zde jiné zákonitosti… A vy se všechno dozvídáte za běhu a jen velmi povrchně. Glosář na konci knihy to rozhodně nemůže zachránit. Je velmi těžké (alespoň zpočátku) se orientovat. Chybí jakékoliv informační zázemí a to je dost ošemetné ve světě, kde se ani Slunce nejmenuje Slunce, nýbrž Kařin kotouč. Celé to působí jako pohádka, která by fungovala možná tak před třiceti lety. Troufnu si říct, že v dnešní době chce čtenář fantasy něco jiného.

„Severní Pakonie má pěknou mapu, o tom žádná. Obzvlášť hezky se vyjímá ve formátu A3 – díky Mytagu…“

Příběh se samozřejmě nabaluje na zákonitosti tohoto fantastického světa. Odehrává se zde klasické fantasy klišé, kdy proti sobě stojí dvě frakce, které jsou ve věčném a principiálním sporu: Slunce (Kara) a Měsíc (Ugar). O něco málo později zjistíte, že hlavní hrdina je Dítě obou principů dohromady – to je klišé na druhou! Dech mi však vyrazilo až použití role čtenáře jako pointy příběhu. To se nedá označit jinak, než klišé na třetí. Když do této polívčičky přimícháte ještě jízdu na dracích a podrobný výcvik, jak draky za letu ovládat, získáte pokrm, jehož chuť vám na jazyku pořádně zkysne.

A ačkoliv váš hlavní hrdina (který mimochodem ani nemá normální jméno) je spojením obou výše uvedených principů, tělesně zastupujete rasu ugarithů, což jsou velmi zvláštní tvorové, a budete mít problém se do této role nějak hlouběji vžít.

Jakmile zjistíte (což je defacto ihned), že jste vlastně hříčkou osudu a předmětem manipulace, můžete rovnou zapomenout na nějaké běžné lidské potřeby. Neustále totiž budete řešit „božské“ záležitosti, a věci jako spánek, jídlo, nebo chlad při nedostatečném odění budou naprosto upozaděny. V kontrastu s tím pak jdou volby, které vám autor nabízí, a jejichž dopad je naprosto zanedbatelný. A někdy se jedná opravdu o absurdní situace:

  • Připlouvá loď, všichni spořádaně čekají na pokyn kapitána, a vy dostanete na výběr, zda počkáte taky anebo skočíte na palubu hned ve stylu rozmazleného dítěte. V tom případě dostanete pokáráno od svého učitele.
  • Potkáte cizí ženu, a vy si můžete vybrat, zda na ni zaútočíte, anebo ji normálně oslovíte.
  • Letíte na drakovi a máte možnost jej nasměrovat očividně špatným směrem. Když to uděláte, drak vás pokárá, vy sklopíte uši a drak sám změní směr na správný kurs.

A tak bych mohl pokračovat. Nutno podotknout, že v mnoha případech se jedná o naprosto samoúčelné volby, které nemají vůbec vliv na děj ani příběh, slouží v podstatě pouze k umělému větvení. Chápu, že v rozsahu, v jakém je Rytíř temného slunce koncipován, se tomuto nedá úplně vyhnout, ale tento gamebook je samoúčelnými odkazy prosáklý od první do poslední kapitoly.

S výše uvedeným souvisí ještě poslední věc, a tou je použitý jazyk. Jednak hlavní hrdina moc nemluví (na začátku vůbec, ke konci tam pár frází do placu hodí), ale hlavně se autor snaží vecpat hromadu emocí do každé herní sekce, a tak se dovídáme, že náš hrdina je neustále zmatený, zahanbený, nervózní a zpocený, a při každém setkání se svým drakem uroní slzu. Nic proti emocím, ale nemělo by se to přehánět, a v případě poloboha, který má na bedrech osud celé Pakonie, to platí dvojnásob. Děj je neskutečně patetický.

Svět Kary a Ugara, a celý příběh je nejslabší částí této masivní knihy. Teď se ale pojďme podívat na to, v čem je Swen Harder dobrý.

Hra na hrdiny, tužka a guma

Rytíř temného slunce má velmi komplexní a poměrně dost komplikovaná pravidla. Musím jednoznačně pochválit způsob, jakým jsou čtenáři naservírována. Před prvními pěti kapitolami je vždy sekce s pravidly (1 – 5 stran), a vždy je tam pouze to, co v dané kapitole zrovna využijete. Postupně si tak zvykáte na systém, který je mimochodem zcela unikátní a úplně jiný, než cokoliv, co znáte z jiných gamebooků. Nejdříve se dozvíte, že máte nějaký deník a jak se do něj píše, pak něco o základních atributech, následně něco o boji, pak zakomponujete rozšířená soubojová pravidla, a nakonec karmu, hněv a atributy dračího přítele.

„Rytíř Temného slunce má velmi komplexní a poměrně dost komplikovaná pravidla.“

Způsob předávání pravidel (a tím otěží hlavního hrdiny) čtenáři považuji za povedený. Nicméně ani tak si nemyslím, že se jedná o jednoduše stravitelný systém, který by byl vhodný pro úplné gamebookové neználky. Já se považuji za ostříleného hráče, a i tak na mne čekala v mikromanagementu  deníku spousta práce. Při každé změně neustále něco přepočítáváte, protože pokud opomenete, tyto chyby vás jednoduše mohou stát život.

Pojďme dál. Na počátku jsou kostky vrženy, vy tedy už žádné nepotřebujete. Všichni mají stejnou startovací čáru, základní atributy na stejné úrovni. Máme zde Sílu, Obratnost a Vitalitu. Ty jsou základní. Když k Síle přičtete bonus zbraně, získáte Útok, když k Obratnosti přičtete ochranu zbroje, helmy, rukavic a bot, získáte Obranu. Vitalita pak nemá žádné číslo, jak byste čekali, nýbrž několik málo stupňů – nazvané podle toho, jestli jste fit, nebo jste zranění, anebo mrtví. Vitalitu si tedy musíte hlídat jako oko v hlavě, protože v souboji inkasujete dvě rány a už se potácíte nad hranou smrti. Léčení tady naštěstí funguje, takže se v důležitých momentech dokážete dát dohromady.

Soubojový systém je rozhodně zajímavý. Na jeho vyhodnocování můžete použít náhodný systém ikonek kostek v zápatí stránek, stejně dobře však můžete házet dvěma kostkami (ale nepotřebujete je, což je příjemný bonus). Stejně jako váš hrdina, i soupeři jsou definováni hodnotami Útoku, Obrany a Vitality. Jejich hodnoty však nejsou výchozí, nýbrž porovnávací. To znamená, že kostkami házíte pouze vy a porovnáváte je s hodnotami soupeře (Útok proti Obraně, Obrana proti Útoku). Funguje to dobře. Mám k tomu pouze jednu poznámku, a tou je jistá nevyváženost nepřátel. Ono se to těžko koncipuje v systému, kdy v určitém okamžiku může mít hráč opravdu diametrálně rozdílné hodnoty Útoku a Obrany (díky výbavě, zbraním, bodům osudu, atd.). Takže se vám pak může stát, že jste na tom s Obranou tak dobře, že vás soupeř prostě nemůže zasáhnout. Naštěstí ale Swen Harder přišel s vychytávkou omezeného počtu kol v souboji. To znamená, že pokud třeba někoho nesejmete v pěti kolech, něco se stane (přijdou posily, soupeř vás strčí ze srázu, atp.). To vrací dynamiku zpět do akce a je to dobře. Závěreční bossové jsou však patřičně tuzí, možná až příliš.

„Naštěstí ale Swen Harder přišel s vychytávkou omezeného počtu kol v souboji.“

To nás přivádí ke klíčové herní mechanice. V každé z kapitol se nachází jeden nebo více tzv. Bodů osudu. Ty jsou povětšinou skryty v nějakých tajných lokacích anebo se vám „odemknou“ při určitém přístupu k dějové situaci (někomu pomůžete nebo zachráníte, zkrátka – zachováte se hrdinsky). Nezřídka jsou tyto body osudu spojeny s nějakým magickým artefaktem, je pod nimi skryta i nejsilnější zbraň a zbroj ve hře. A hlavně – u drtivé většiny bodů osudu se vám budou zvyšovat atributy (Síla, Obratnost). Takže i když vám autor bude tvrdit, že můžete hru dohrát bez bodů osudu, nevěřte mu. Pokud byste nezískali ani jeden bod osudu, nebudete schopni dohrát ideální konec.

Kapitoly jsou tedy koncipovány tak, abyste je prolézali skrz na skrz, hledali všechny možnosti, a hledali body osudu. A to je škoda. Už samotné rozdělení děje do mnoha kapitol dělá příběh značně lineárním, a když k tomu posléze přičtete i „nutnost“ nalézt všechny body osudu, je jasné, že vaše motivace zahrát si Rytíře Temného slunce ještě někdy znovu se bude limitně blížit nule.

Jako velmi povedenou mechaniku ovšem musím zmínit volbu obtížnosti, a s tím spojené závěrečné hodnocení gamebooku. Snažil jsem se to hrát na nejtěžší možnou obtížnost (přece jenom jsem ostřílený profesionál), ale nakonec jsem musel slevit z postihů za sníženou Vitalitu. Ty dělaly hru neskutečně brutální a ve finální sekci takřka nehratelnou. Šance tam byly, ale tak 25% maximálně, a to jsem měl poctivě nasbíráno vše, co šlo.

Poslední věc, která je také povedená, je lunární kalendář a měnící se fáze Měsíce. Tu můžete následně i ovlivňovat. Já jsem se zachoval ve finálové kapitole velmi přímočaře, a Swen Harder mě prostě převezl jak malého kloučka (a to jsem si před chvílí říkal profesionál). To byla asi nejlepší věc na knize. Nechci nic prozrazovat, zkuste si tím projít sami a uvidíte.

V technické části knihy se zkrátka Swen Harder cítil jako ryba ve vodě, a je vidět, že game-design je jeho denní chleba. Osobně bych některé mechaniky zjednodušil či úplně eliminoval, ale on to chtěl mít vyladěné do detailu jako v počítačové RPG hře. Není to špatně, jenom to někdy malinkato drhne.

Zlaté české ručičky. Nebo ne?

No, a konečně se dostáváme ke zpracování české verze. Mytago do toho šlo na plno, s plánem udělat z Rytíře Temného slunce zářivý skvost mezi gamebooky. Musím říct, že design knihy je naprosto parádní. Pevná (šitá) vazba, černá předsádka, lesklé plochy na obálce, záložka – to všechno působí naprosto bezvadně a profesionálně. Když jsem knihu rozbalil a prolistoval, byl to opravdu „wow“ pocit. Česká verze je o hodně hezčí než originál. Opravdu.Vnitřek na oko také skvělý. Ilustrace, herní sekce, mechanismy měsíčních fází a náhodných kostek v zápatí – všechno sedí. Přesto se však týmu několika betatesterů podařilo přehlédnout množství chyb, které již není zanedbatelné.

„Pevná (šitá) vazba, černá předsádka, lesklé plochy na obálce, záložka – to všechno působí naprosto bezvadně a profesionálně.“

Na stránkách nakladatelství již můžete nalézt stránku s opravami. Seznam chyb zcela jistě není kompletní a další budou přibývat, jak se budou (nespokojení) čtenáři ozývat v diskuzích na sociálních sítích či přímo u vydavatele. Bohužel se nejedná pouze o překlepy anebo „nevinné“ záměny v překladovém klíči. To by průměrný čtenář toleroval. V knize se však vyskytují i technické chyby (špatně se odkazující herní sekce, špatně určený stupeň „jezdectví“ v celé kapitole, špatně rozlišené měsíční fáze a jejich intervaly u prvků náhody, atd.). V kombinaci s velmi složitými pravidly a množstvím symbolů, značek, hádanek a vychytávek, jsou pak tyto chyby velmi matoucí i pro zkušené hráče.

Všem těmto chybám se zcela určitě dalo předejít. Ano, kniha je velmi masivní, ale to v žádném případě není omluva. Naopak, byla to příležitost ukázat, že umíme udělat stoprocentní knihu v krásném kabátě. Bohužel se tak nestalo, což mě osobně velmi mrzí už jen kvůli principu, že se jedná o gamebook.

Závěrečný verdikt

Pokud jste to dočetli až sem, tak gratuluji. Je ale nutné si uvědomit, že tento gamebook je svým obsahem naprosto monstrózní, a kdyby takové nebylo i hodnocení, těžko by jej někdo mohl považovat za adekvátní.

Gamebook Rytíř temného slunce je zcela jistě povedeným projektem, který si, přes všechny nedostatky vypsané výše, své příznivce najde. Z hlediska rozsahu se jedná o výjimečný počin, a domnívám se, že vytvořit a vyladit knihu do této podoby muselo Swenu Harderovi zabrat obrovské penzum práce. Myslím si, že jako autor několika gamebooků to dokážu ocenit.

Přes nadšení a herní mechaniky, které jsou často dotažené až do extrémních detailů, však gamebook obsahuje nedostatky, kterým se dalo předejít (např. volbou střízlivějšího světa a hlavního hrdiny). Rovněž základní princip bodů osudu a tím zvýšené linearity příběhu nepovažuji za zcela šťastný.

Rytíř temného slunce stojí za přečtení (zejména jste-li gamebookoví nadšenci), ale v mém případě to bylo zároveň přečtení poslední. Pro mě je jeho hodnota již vyčerpána, teď už by mě kniha neměla čím překvapit.

Kniha samotná by byla tak na 70 %. Ovšem něco musím strhnout za nedostatečně kvalitní zpracování českého nakladatele.

Redakční host Jiří Mikulíkjiri-mikulik

(Jiří Mikulík je velký fanoušek fantasy a zejména her na hrdiny, jimž se věnuje již více než 20 let. V poslední době se zaměřuje na jeho velmi oblíbený žánr, a sice gamebooky – a to nejen jako hráč, ale i jako tvůrce a spisovatel. Má totiž na svědomí sérii Gabriel Knox.)

60 %

Název: Rytíř temného slunce
Autor: Swen Harder, Fufu Frauenwahl (kresba)
Překlad: Michal Smrkovský
Nakladatelství: Mytago
Počet odkazů: přes 1350
Rok vydání: 2017

Jeden komentář

  • Naihonn 27.7.2017na19:15

    „Swen Harder je možná dobrý game-designer, …“

    Nevím proč, ale okamžitě mi při čtení vyplul jiný konec – Swen Harder je možná dobrý jméno pro pornoherce… :0D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.