Pavel Bareš: „Nepobíhám po Praze ve spandexu.“

Pavel Bareš je mladý talentovaný autor fantastiky, který čtenáře nedávno zaujal svým knižním debutem Projekt Kronos (recenze zde).


Klasická otázka na úvod: Jak by ses představil čtenářům, kteří tě doposud neznají?

Ahoj čtenáři! Jmenuju se Pavel, je mi třiadvacet a poprvý jsem svojí mamince řekl, že chci být spisovatelem, když mi byly tři roky a neuměl jsem psát. První verzi Projektu Kronos jsem psal do zadních stránek svých sešitů z matiky v maturitním ročníku a poslední dokončil na semináři sociální psychologie na vysoké. Psaní je ten nejnáročnější a nejuspokojivější koníček, jaký mám. Druhým je moje kapela. Třetím je pojídání pizzy s přáteli na gauči před playstationem, čtvrtým přesvědčování lidí, že se vážně musí podívat na Firefly a pátým vysvětlování těm samým lidem, proč byla ta-která marvelovka lepší / horší než ta-která-jiná marvelovka.

 

Jak ses dostal k psaní? Kdy jsi poprvé začal tvořit a co stojí za vznikem tvého románu?

Píšu doslova od nepaměti, kam až si jen dokážu vzpomenout. Svůj úplně první výtvor mám nejspíš někde hluboko v šuplíku: byl to komiks o superhavranech, kreslený pokrokovou storyboardingovou metodou jeden obrázek = jedna A4 a vázaný režnou nití skrz dírky od tátovy děrovačky. Podle všeho šlo o neuvěřitelně nadčasové dílo, na čtyřletého kluka. Havrani v něm nosí přilby s anténami a je tam pes, co hraje fotbal. Možná z toho někdy udělám celou sci-fi sérii.

Projekt Kronos začal vznikat, když mi bylo osmnáct a vytvářel jsem svět pro vyprávěcí RPG (ano dračák), které bychom hráli s kamarády ve škole. Nějak jsem ale zjistil, že mě mnohem víc baví vytváření světa a příběhů v něm, než patlání tabulek a pravidel. Tak jsem zůstal u psaní těch příběhů. A najednou z toho byla knížka na pět set stránek.

 

Důležitou roli v románu hraje město Attiona. Jak vzniklo? Je inspirované reálným městem?

Attiona je severoamerické město, takže tak samozřejmě musí i „vypadat”. Největší inspirací při budování její vizáže mi byl poněkud očekávatelně New York. Jak by to asi vypadalo, kdybyste nad Manhattanem postavili další město? Ale nešlo jen o vizuální design, šlo i o samotnou atmosféru, náladu (jak jinak se dá ještě přeložit slovo feeling?), který jsem z NYC měl. Je snadný si ho idealizovat z televizních seriálů, ale na vlastní kůži je to hodně špinavé, rychlé a – pro nedostatek výstižnějších termínů – uživatelsky nepřívětivé město. A zároveň má ohromně silný lidský charakter a genius loci. Chtěl jsem, aby Attiona působila podobně. Jako místo, na kterém byste opravdu nechtěli žít, ale přesto se vám jaksi dostane pod kůži. Drtivá většina New Yorčanů je na své město velice hrdá; ne proto, že by ho vnímali jako ráj na zemi, ale proto, že je jejich, ať už je jakékoli. Myslím, že Downtowneři z Attiona City to vnímají podobně.

Samozřejmě i Praha hrála ohromnou roli. Ani ne tak v designu města jako takového – to by zkrátka nefungovalo – spíš se to hodně odrazilo v Jasonově vztahu, který s Attionou má: stejně jako já Prahu, i on Attionu miluje se vším všudy. A nedávno jsem navštívil Budapešť, která mě taky v mnohém inspirovala: v centru tam mají spoustu takzvaných „ruinpubs“, klubů vystavených uvnitř trosek starých, rozbořených budov. Ten atmosférický efekt je úžasný a i samotná ta myšlenka, stavět nové v souladu se starým místo toho, aby jedno zkrátka nahradilo druhé, na mě udělala velký dojem. Ve druhém dílu se hodlám konkrétněji věnovat vztahu Downtownu a Centra v Attiona City a tenhle nápad tam určitě hodlám využít.

 

Projekt Kronos spadá do více žánrů. Jde o thriller, dystopii a zároveň superhrdinský román. Je pro tebe při psaní románu důležitější jeho myšlenková stránka nebo vyobrazení akce?

Myslím, že to, na co se ptáš, si v hlavě překládám jako poměr cool faktoru a smart faktoru. Je to hrana, na které balancuje prakticky každý zábavně-akčně laděný příběh. Pamatuješ se třeba na tu scénu z prvních Avengers, když se Bruce Banner se slovy „Jsem naštvanej pořád,“ promění v Hulka a praští tu chitaurskou lítající velrybu do čumáku? To bylo přeci strašně cool. Taky to vůbec nedávalo smysl, ale bylo to přeci-strašně-cool.

Myslím, že podle toho, jaký balanc těchhle dvou veličin autor nastolí, takový si čtenář z knížky odnese pocit – jestli to bylo „hluboký“, jestli to byla „akční jízda“,  jestli ho knížka přinutila přemýšlet, nebo jestli se u ní dobře bavil. Na těch marvelovkách se to ostatně ukazuje krásně: jednička i dvojka Avengers jsou mnohem víc „zábavové“ než „chytré“ filmy (nehledě na to, kolik biblických alegorií Joss Wheedon do Age of Ultron procpal), protože v nich zápletka a filosofie příběhu pořád často uhýbají akci a cool momentkám. Ale bratři Russoové svou režií posunuli marvelácké universum mnohem blíže k tomu ideálnímu balancu, který třeba mně osobně náramně vyhovuje. Jak Winter Soldier, tak Civil War jsou sice pořád akční jízdy, ale zároveň nabízí hodně vyžití divákům, kteří se chtějí nejen dívat na to, jak se hrdinové mlátí, ale i přemýšlet nad tím, proč se mlátí. A o podobný balanc se při psaní pokouším i já.

Je to takové neustálé žonglování s detaily. Chci čtenáře bavit hláškami a akcí, ale zároveň chci, aby mu knížka dala prostor se zamyslet. Ne nutně – myslím, že Projekt Kronos si člověk může přečíst i jako „obyčejnou akčňárnu“, když chce, ale zároveň doufám, že nabízí hodně podnětů k zamyšlení nejen nad světem knížky, ale i nad tím naším, skutečným. Jonáš Zbořil z Radia Wave mi během našeho rozhovoru řekl, že Projekt Kronos považuje za angažovanou literaturu. To mi udělalo velkou radost – vždyť o to mi přece šlo.

 

Vzhledem k žánru románu se nabízí pochopitelná otázka: Co ty a komiksy? Čteš rád o superhrdinech? A samozřejmě dilema všech fanoušků – je lepší Marvel nebo DC? 🙂 A který je tvůj nejoblíbenější superhrdina?

Jestli Marvel nebo DC? Eeeeeh, Vertigo. Takže technicky vzato DC, pod které Vertigo spadá, ale upřímně, snad nikdy jsem nečetl dobrý superhrdinský komiks, který by byl součástí oficiálního kánonu. Problém s těmi velkými komiksovými jmény, jako třeba původní Občanská Válka, X-menovské House of M nebo Infinite Crisis od DC, je, že nemáte šanci se v té záplavě postav vůbec orientovat, pokud nemáte načtena všechna předcházející čísla pět let zpátky. Snaha o kvalitní příběh v nich bohužel většinou ustupuje snaze o prodání co nejvíce sešitů.

Takže se v komiksech raději držím samostatných, kompaktních příběhů mimo hlavní kánon, kde se autoři mohou správně utrhnout ze řetězu a předvést, co umí, bez nějakých komerčních mantinelů. Například batmanovský Návrat Temného Rytíře, Pochmurný dům v pochmurném světě nebo Dlouhý Halloween jsou všechny mnohonásobně lepší než jakýkoli kanonický příběh o temném rytíři, který jsem kdy držel v rukou. Výše zmiňované Vertigo má ve stáji spoustu „superhrdinů pro dospělé“, od Gaimanova Sandmana přes mého favorita Johna Constantina až po příběhy úplně mimo superhrdinský žánr, jako jsou třeba Fables (v češtině Mýty), které sice bohužel po konci čtvrté knihy těžce zpomalí, ale do té čtvrté jsou naprosto vynikající.

A bůhví, že si nikdy nenechám ujít příležitost zmínit Zámek a Klíč od Joe Hilla (ano, toho s tím slavným tatínkem), takže pokud si máte za celý život přečíst jeden jediný komiks, měl by to být Zámek a Klíč od Joe Hilla. Ano. Toho s tím slavným tatínkem.

 

Po Projektu Kronos mají následovat další dva díly. Máš už rozvrženo, co se v nich bude dít? A pokud ano, nechceš nám něco z toho prozradit (samozřejmě žádné extra spoilery)? Jak to v tuto chvíli vypadá s druhým dílem?

Tímhle rozhovorem si krátím pauzu při práci na druhém dílu, který je teď sepsán zhruba… z poloviny, řekněme. A ano, už vím, jak bude končit – vždycky píšu příběhy odzadu, jinak to neumím, takže mám vlastně v hlavě už i konec trojky. Těm, kteří se na jedničku teprve chystají, mohu slíbit maximálně to, že ty postavy, které jedničku přežijí, se ve dvojce objeví znovu. Ty, které ne, povětšinou nikoli. A ti čtenáři, kteří už ji mají za sebou a skřípou zuby nad tím závěrečným cliffhangerem, snad rádi uslyší, že jestli měli na poslední stránky knihy nějaké nezodpovězené otázky, ve dvojce na spoustu z nich najdou odpověď, na mou duši, na psí uši.

 

Máš již nějaké plány, co budeš psát po skončení trilogie? Hodláš zůstat ve stejném žánru nebo bys rád vyzkoušel něco nového?

Nedávno jsem přelouskal Kingovu knížku O psaní a psal v ní takovou krásně přesnou věc: že podle něj autor nemá prakticky žádnou nadvládu nad tím, co píše. Takže upřímně, netuším. Uvidíme. Ke Kronovi se vracet neplánuju, ani jej nějak zbytečně natahovat, se třetím dílem to ukončím. Mám v hlavě pár nápadů, které by si třeba zasloužily realizaci. Zatím jsou to jen taková semínka v hlíně, ale na klíčení mají času dost.

 

Se kterou postavou z románu se nejvíc ztotožňuješ? O které bys řekl, že je ti povahově nejpodobnější?

Myslím, že každý autor se promítá do svých postav – obzvláště do těch hlavních. Jak jinak je taky udělat věrohodné? Žádné myšlení nedokážeme tak důvěryhodně prodat, jako svoje vlastní. V Kronovi to určitě nejvíc odnesli Jason s Lucem. Ne proto, že by snad byli jako já, přinejmenším ne úplně – jen v částech. Jason má, alespoň na začátku knihy, velice jednoduchý pohled na svět, na pojmy dobra a zla, a snaha napravovat křivdy a pomáhat slabším je hnacím motorem, který jej žene kupředu. Ne že bych snad někdy pobíhal po noční Praze ve spandexu, ale jeho pohled na svět je mi, když už ne vlastní, tak velice blízký. Oproti tomu Luco je hodně uzavřená osobnost, která se se svými traumaty vyrovnává buď uzavřením, anebo vztekem. Opět, ne že bych si připadal jako introvertní cholerik. Ale je snadné se do toho vžít.

A pak například Gasz, do toho jsem… ehm… nepromítnul nic, absolutně nic. Prosím, nevolejte policii…

 

Vím, že čteš převážně komiksy a beletrii příliš ne, ale našel se autor, případně autorka, který tě výrazně ovlivnil? Ať už mezi prozaiky nebo scenáristy komiksů.

Snadná otázka. Pavel Renčín a jeho Městské Války a Labyrint. Pomohl mi v sobě odhalit lásku k urban žánru a připomněl mi, že jsem v duši spisovatel, v době, kdy jsem na to už sám málem zapomněl.

 

Na závěr… Napadá tě nějaká otázka, na kterou bys velmi rád odpověděl, ale zatím se tě na ni v rozhovoru nikdo nezeptal?

Napadá mě celé interview, které se mnou nikdy nikdo neudělal. To, které dělal Gordon Reynolds s Ryanem Reynoldsem pro GQ. Nevíte? Vygooglete si ho. Čas od času to někomu navrhnu, jestli by to nechtěl zkusit. Z nějakého důvodu se do toho nikomu nechce.

 

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.