Pandu jsme učinili zahradníkem

Náhodný kolemjdoucí mohl v sobotu 19. srpna nabýt dojmu, že se v Grandiózním Kulturáčku v Pardubicích sešli zatvrzelí pěstitelé bambusů. Důvody k těmto myšlenkám skutečně byly. Pořádal se tu turnaj v deskové hře Takenoko a zde je důležité bambus nejen pěstovat, ale také jej nechávat spásat nenasytnou pandou.


Abychom krátce nastínili pravidla – hráči se stávají zahradníky, jejichž činy řídí tři různé druhy úkolů. Musí vypěstovat konkrétní barvu bambusu do konkrétní výšky, musí poskládat barevní dílky zahrady (interně zvané „plástve”) do zadaných tvarů, nebo musí nechat pandu sežrat konkrétní barevné kousky bambusu. Každý splněný úkol přinese body, kdo jich splní sedm (ve hře čtyř hráčů) ten ukončí hru. Kdo má bodů nejvíc – což nutně nemusí být ten samý člověk – ten vyhrál. Zahrada je společná a všichni hráči ji rozšiřují, zalévají nebo naopak sklízejí.

Valná část fotografií se do článku nevešla a naleznete je v externí galerii.

Podle pravidel začíná ten, kdo je nejvyšší. Se svými dvěma metry nemám protivníka a ani nemusím vstávat, abychom to zkusili. U jiných stolů rozhoduje každý centimetr podpatku.

Holky si poměřují… ehm… výšku.

Rozdělíme se ke stolům a už to jede. Máme před sebou tři partie, při každé promícháme osazenstvo, abychom nepotkávali pořád ty samé protihráče. Po každé hře zaznamenáme, kdo byl první, druhý, třetí… a kdo má nejvíce výher, ten postupuje k finálovému stolu. U něj pak jedna čtveřice hraje dvě hry, aby určila osazení stupňů vítězů.

 

Historický okamžik je třeba řádné zvěčnit.

„Já vyhrávám! Já vyhrávám!“ raduje se Jarek a hned si památnou chvíli nechává zvěčnit. Bohužel se raduje předčasně. Jestli někdo vede i na samotném konci hry, neznamená to, že opravdu vyhraje. O vítězství rozhoduje hodně prvků zároveň. Většina z nich je podřízena náhodě. Hod kostkou počasí dokáže tah výrazně usnadnit nebo naopak totálně zkazit a to nemluvíme o ostatních soupeřích, jejichž zájmy spočívají většinou v tom, že vám chtějí sežrat zrovna ty bambusy, které vy zoufale pěstujete.

Proto se vyplatí pečlivě hlídat, jaké typy úkolů si vaši protivníci dobírají na ruku. Jako vysloveně sebevražedná se ukázala moje sázka na pěstování bambusů. Pravda, jsou za hodně bodů, ale soupeři si dobírali úkoly na krmení pandy. Ty se plní snad nejsnáze. Cokoliv jsem tak v potu tváře vypěstovat, to mi nemilosrdně sešrotovali. Než mi má blbost došla, oni už měli nakrmeno, já stále nic, pročež jsem danou partii totálně prohrál.

Úkoly, kam se podíváš. Kdo jich nasbírá určitý počet, končí hru.

Téměř nikdo se nesnaží skládat plástve k sobě podle barev. Nevyplatí se to. Dílky zahrady přidáváme jen proto, aby bylo na čem pěstovat. Podle úkolů totiž bambus nemůže vyrůst jen tak někde. Než se modlit ve vytoužený dílek zahrady potřebné barvy, a pak k němu ještě vést vodovod, to už je mnohem výhodnější pěstovat a požírat bambus. Hra to odměňuje více body a mnohem menší námahu.

Na každém stole je krásně vidět, v jaké části se partie nachází. Pokud tam roste stěží jediný stvol, zato přežraná panda se sotva vleče, jasně to ukazuje na první třetinu hry. Pokud naopak vzrostlé dílky bambusu připomínají sídliště mrakodrapů, je jasné, že tady už pojídací úkoly došly a každý se snaží nahnat co nejvíce bodů na pěstování.

Bambus na konci hry roste tak rychle, že jej ani hladová panda nestíhá spásat.

Jedna partie netrvá dlouho, i když vymýšlíme co nejefektivnější postup, nebo hlasitě nadáváme nad nepřízní osudu, za slabou hodinku máme vždy kolo dohrané. Ale i tak panuje nad herními plány veselá a družná atmosféra. Postupně, jak vtipy o bambusech docházejí a únava začíná postupovat, atmosféra trochu utichá. Krásně se nám nakonec vyprofiluje genderově silně nevyrovnaný finálový stůl, kam zasedla čtyři děvčata. Holt to pěstování kytek mají víc v krvi.

Genderově nevyrovnaný stupeň vítězů.

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.