Osamělý vlk vrhá Stín na písku

19.4.2017    Externí redaktor    Gamebooky / Literární brána

Stín na písku uzavírá první etapu hráčského života v roli posledního rytíře Kai, Osamělého vlka. Očekával bych (kdybych sérii neznal, samozřejmě), že půjde o zlatý hřeb příběhu, ale i když na to kniha námětem měla potenciál dosáhnout, nestalo se tak. Z části za to může fakt, že příběh je zde nově rozdělen na dvě poloviny po dvou stech herních odkazech, z části také pravidla. Pokud totiž čtete/hrajete sérii poctivě od začátku, ovládáte již 90% umění Kai a je to dost poznat. O tom ale až dále.

Recenze na první díl série Lone Wolf

Další články o sérii Lone Wolf

Na diplomatické misi

Zápletka Stínu na písku přímo navazuje na události, které se odehrály v předchozí knize (Rokle zkázy). Renegátský šlechtic Barraka z Vassagonie zpustošil oblasti v Jižním Sommerlundu, a vládce pouštní říše (Vassagonie) se cítí být za skutky tohoto vyvrhele odpovědný. Nabízí tedy diplomatickou schůzku, jejímž cílem by mělo být potvrzení mírového svazku mezi oběma zeměmi.
Moudrý král Ulnar však tuší, že celá záležitost je velmi choulostivá, a tak místo toho, aby vypravil klasického diplomatického zástupce, pošle na výpravu ostříleného univerzála – tedy Vás.

První (originální) verzi Stínu na písku vydal Joe Dever v roce 1985, u nás vyšla v překladu v roce 1994 (AFSF s.r.o.).

Revidovanou verzi vydal Joe Dever v roce 2008, a součástí knihy je rovněž bonusové dobrodružství čítající 90 herních sekcí. Tuto revidovanou verzi u nás vydalo nakladatelství Mytago v roce 2013.

Základní příběh obou verzí je rozčleněn do 400 herních sekcí.

Královy obavy se ukáží jako oprávněné hned v prvním herním odstavci – starý vládce Vassagonie zemřel, a jeho nástupce je bezpáteřní a mocichtivý egoista, schopný přiklonit se na temnou stranu síly jako by se nechumelilo.

Porovnání starého a nového vydání.

Valnou část příběhu tak strávíte na útěku a skrýváním se před nepřáteli, což samo o sobě nezní úplně lákavě. Hlavní pointu (tedy proč vlastně jste ve Vassagonii) se navíc dozvíte až přesně v polovině příběhu – prvních 200 herních sekcí tak tápete, prcháte, a vlastně ani nevíte kam.

Některé scenérie a herní situace jsou však poměrně zajímavé a tudíž i zábavné – podíváme se na ně blíže v další kapitole.

Ve smrdutých Baga-darooz a na křídlech Itikara

Jak jsem psal výše, příběh Stínu na písku je rozšířen o 50 herních sekcí (což je fajn), ale také velmi netradičně rozdělen na dvě poloviny (což už není tak fajn). I přes rozšíření příběh působí subtilněji, neboť do 200 odkazů se prostě tolik variant nevejde, a navíc to velmi svádí autora k linearitě (což obecně považuji za jeden z významných nedostatků původních gamebooků).


Každopádně v první půlce příběhu ještě zdaleka není tak zle. Více méně máte na výběr dvě varianty, a v obou si můžete užít kopec legrace. Zejména prchání smrdutými stokami Baga-darooz a choroba Mrtvění údů vám utkví v paměti na hodně dlouho. Nejvíce kvituji s povděkem, že i když drtivá většina variant končí vaším „zatčením“ (dá-li se to tak nazvat), je tam i možnost uniknout pronásledovatelům a zůstat na svobodě. Tzn. opravdu má smysl zkusit si tuto část odehrát i vícekrát a hledat možnosti, protože víte, že svou volbou můžete děj skutečně změnit (a třebas i něco získat / ztratit).

Navíc, na konci první poloviny příběhu na vás čeká perfektní „epic“ scéna, která je výborně vypointovaná a najednou vše začne dávat smysl.

Druhá polovina je však (bohužel) o dost slabší. Opět budete prchat, neboť tentokrát už jste prozrazeni a po krku vám jde celá Barrakeesh. Bohužel existuje jen jedna varianta úniku z města, což herní možnosti dost omezuje, a více méně je to jen o tom utrpět co nejmenší ztráty. Zase na druhou stranu, na minimálně dvou místech zde můžete potkat Vordaky, které mám snad ještě radši než Helghasty. Jsou to prostě skvělé maniakální nestvůry.


Pak je ještě výborný moment setkání se starými známými v situaci, kdy by to jeden opravdu nečekal. Tím však výčet toho dobrého končí, neboť finální část je velmi, ale opravdu velmi lineární, a i když se finální fight (s mimochodem výborným záporákem) snaží, už to prostě nedožene. Zejména pokud jste si to odšlapali od prvního dílu a máte Sommerswerd, můžete být lehce znechuceni, že snazší je zvítězit bez něj. Nejen v této, ale i v dalších knihách mám pocit, že to Joe Dever dává vlastníkům Slunečného meče tak trochu „sežrat“, a kompenzuje bonusy meče výrazně nebezpečnějšími situacemi.

Všechno má však dvě strany mince, a nejinak je tomu i zde. Relativní snadná dostupnost vítězství ve finálním souboji umožňuje hrát Stín na písku jako solitér – tedy bez znalosti a výbavy předchozích knih. Pouze pět disciplín a základní výbava bez artefaktů je poměrně zajímavá výzva, ale (s jistou znalostí příběhu) hratelná! Tuto variantu vřele doporučuji vyzkoušet.

Starý a nový stín

Obálka na starém vydání se mi, musím říci, poměrně líbila – neboť konečně evokovala nějakou spojitost s hlavním příběhem, a to ještě dosti rafinovaně. Obálka nového vydání je však stále o třídu (nebo o dvě) výše. Osamělý vlk vs. Lord Haakon, to je prostě pecka.
Trošku rozpačitý jsem z tiráže, neboť překlad původního vydání od AFSF dělala Věra Šedá (1994), a v novém vydání od Mytaga z roku 2013 je uvedena jako překladatelka Tamara Stočesová (také rok 1994). Nevím, co si o tomto mám myslet. Když však porovnám obě verze, je vidět, že překlad Tamary Stočesové je velmi podobný tomu od Věry Šedé, pouze se tu a tam nacházejí nějaké kosmetické úpravy.

Proti překladu jako takovému nic nemám, líbí se mi moc to původní vydání, a nové (mytágovské) je vlastně stejné, takže super. Ale docela by mě zajímalo, jak to v tomto případě je. Je zřejmé, že se nejedná o nový překlad, spíše jen o nějakou revizi.
Ilustrace v novém vydání jsou u stejných herních sekcí jako u vydání původního, a jsou velmi povedené.

Hrobka Majhanova

A ještě krátce o bonusovém dobrodružství. V devadesáti herních sekcích si zahrajete za Tipasu Poutníka a je to klasický dungeon (tedy jeskyně). Musím říct, že jsem byl před čtením trošku skeptický, ale po dohrání potvrzuji, že se jedná o skvělou variantu pro bonusové dobrodružství. Jakési rozvětvení chodeb a zákoutí je patrné, navíc máte na výběr pouze jednu zvláštní dovednost (a všechny se dají využít). Je zkrátka o co hrát.

Příběh je sice velmi plytký, ale to by tomto případě až tak nevadilo. Nicméně součástí dobrodružství jsou i hádanky (či spíše číselné rébusy), a ty jsou poměrně těžké – nebo alespoň ne zcela triviální. Joe Dever v hlavním příběhu tyto hlavolamy používá rovněž, ale většinou se dají snadno spočítat/uhodnout, což je podle mě správně. Deptat někoho tím, že nedokáže přijít na (umně skrytou) číselnou řadu, není úplně ok. Avšak pro účely bonusového dobrodružství to nepovažuji za nějaký významný nedostatek.

Zhodnocení

Stín na písku je rozhodně dobrá kniha. Co však zamrzí je potenciál, který zůstal nevyužit, a také riziko, jež se na tomto místě nevyplatilo. Rozdělení příběhu do dvou částí po 200 herních odkazech považuji, když ne za chybu, tak za významný nedostatek. Zase na druhou stranu, obě poloviny příběhu spojuje naprosto vynikající scéna, čímž se to trošku kompenzuje. Ale fakt jenom trošku.

Druhá polovina příběhu je zbytečně moc lineární a i když je závěrečný souboj lehce nadprůměrný, dalo se tady asi čekat víc. Zakončení celé jedné etapy života posledního rytíře Kai je však i tak dostatečně důstojné.

Redakční host Jiří Mikulíkjiri-mikulik

(Jiří Mikulík je velký fanoušek fantasy a zejména her na hrdiny, jimž se věnuje již více než 20 let. V poslední době se zaměřuje na jeho velmi oblíbený žánr, a sice gamebooky – a to nejen jako hráč, ale i jako tvůrce a spisovatel.)

80 %

Název: Lone Wolf 5: Stín na písku
Série: Lone Wolf (Osamělý vlk)
Autor: Joe Dever
Překlad: Tamara Stočesová
Nakladatelství: Mytago
Počet odkazů: 400
Rok vydání: 2013

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.