Ofenziva českých zemí dobývá špičku válečné fikce

15.3.2018    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána / Slideshow

Jan Kotouč umí napsat válečné romány z vesmíru i alternativní historie. Definitivně to potvrdil knihou Ofenziva českých zemí vydanou Brokilonem, která silným příběhem a uvěřitelnými postavami dokáže čtenáře přikovat ke čtení.


Pro milovníky námořních bojů za druhé světové války bude Ofenziva českých zemí naprosto geniální knihou. Je tu prostě všechno – bitevní lodě, letadlové lodě, letadla, námořní pěchota, vylodění, průzkum… To všechno doplňuje taktika, manévrování, rozhodování, plánování a doufání, že nepřítele načapáte na švestkách. Kvalitní čtivo si však užijí i ti, kteří námořnímu boji dvakrát neholdují.

Co knihu činí tak skvělou a univerzální pro každého, je především děj. Ten je prostě napínavý jak trenky. Pravda, Kotouč nevytvořil extra originální zápletku a její konec se dá odhadnout desítky stránek dopředu, ale čert to vem! Knihu budete přesto chtít dočíst až do konce. Ofenziva českých zemí má neuvěřitelný spád od začátku do konce.

Autor postavil knihu na neznalosti. Rusové vymyslí luxusní plán, jak zlomit Čechoslovákům vaz, a ti vůbec nic netuší. Kniha vypráví příběh ze všech možných stran a úhlů, takže čtenář ví od začátku do konce úplně všechno a o to více se mu bude svírat konečník napětím, jak se o své milované hrdiny bude bát. Přeci jenom – družice nebyly, odposlechy nebyly, internet nebyl, takže všechno záviselo na kvalitní špionáži a předvídání soupeřových tahů. Obojího se tu čtenáři dostane uspokojivou měrou.

„Hodné“ Česko-slovenské království tu stojí proti „zlému“ Rusku. Autor si však nevylévá politicky angažované srdéčko, ale kompletně oproštěný od stávající situace v realitě vytváří zcela přirozený konflikt mezi dvěma hlavními hráči ve světě o suroviny a přežití. Žádná přehnaná krutost nebo až propagandistické a alibistické líčení důvodů, proč se musí bojovat. Válka je nevyhnutelná, a když začne, nikdo neřeší, proč začala, ale jak ji co nejrychleji vyhrát. Pak ke slovu přicházejí děla, letecké pumy, torpéda, námořní pěchota a to už čtenář otírá sliny blahem, jak se pročítá tím, co už dlouho chtěl přečíst, ale nikdo mu to nebyl schopen dopřát.

Milí chlapci

Čechoslováci a jejich osud přirostou čtenáři okamžitě k srdci. Kotouč ale nemává národní vlajkou češství na každé stránce tak, aby jeho román chtěl Daniel Landa zhudebnit na muzikál. Jeho Čechoslováci jsou… přirození. Jasně, na srdíčku to zahřeje, jak Češi (a Slováci) dávají na prdel celému světu, ale rozhodně z toho nemáte pocit, že by byli supermani. Jejich kouzlo spočívá právě v naprosté obyčejnosti, dokonce oproti soupeřům mírně ztrácejí. Právě tento neustálý tlak na to, aby Čechoslováci byli stále lepší, chytřejší a rychlejší, jinak prostě zaniknou, tvoří základní kámen, proč se kniha bude číst sama a vy se nebudete moci od ní odtrhnout.

Rusové tu totiž nefigurují jako tupí, silní a naprosto nemyslící trubci, které slabší Češi přechytračí a porazí. Tak tomu trochu bylo v prvním dílu, ale teď se karty vyrovnaly. I carská armáda využívá geniální mozky, kteří přijdou s odvážným, zákeřným a skvěle fungujícím plánem. A naopak i Čechoslováci mají ve svých řadách pitomce, jejichž chybou dostane flotila řádně po čuni.

Kotouč nikomu nestraní a velmi svědomitě propracovává silné i slabé stránky obou národů tak, aby na bojišti byli do maximální míry vyrovnané.

Nicméně ty zasr… Rusáky budete nenávidět, protože se naučili létat, nebojí se sviňáren a nyní dávají Čechoslovákům na prdel. Ale o tom to přesně je! Takhle má vypadat vskutku napínavé čtivo!

Další naprosto neoddiskutovatelnou součástí luxusního požitku z Ofenzivy českých zemí jsou postavy. Uvěřitelné, živé, dobře napsané. Respektive, pokud se jim dostane alespoň pár stránek. Kotouč v knize popisuje hned několik válečných operacích zároveň, a to od nejvyššího stupně velení až po toho nejnižšího vojáka přímo v poli. A každý se nějak jmenuje, takže by se mohlo zdát, že ve jménech bude solidní bordel, ale ono tomu tak není. Ty hlavní a důležité postavy tak nějak automaticky vyplouvají do popředí a průtoková červená trička se snadno zapomínají.

A když už je řeč o smrti, Kotouč nešetří ani ty hlavní postavy. Bez váhání je zahubí, když to situace vyžaduje, nicméně zrovna smrt členů velení nezpůsobuje větší vzrušení než padnutí vojína v poli. Ale to je jen jedna slabší chvilka v obřím kolotoči ryzí válečné fikce, napsané zkušenou rukou a se znalostí reálií tak podrobnou, že laik nepozná zhola nic a rýpavý znalec nebude moci nic vytknout.

Králové a pštrosi

Jakousi hlavní postavou je tu pilot Lukáš Berg a špion pod krycím jménem Tatran, kteří ovládají své dějové linky a čtenářům slouží jako takoví nosiči příběhu. Kolem nich se točí stovky dalších – král Tomáš, fregatní Gajdoš, admirál Nikitin, pštros Václav, jsou jich mraky, každá alespoň trošičku odlišná od ostatních, ale hlavně – živá, lidská, uvěřitelná. Žádný kopírák. Když už jim nebudete přímo fandit, aspoň si je budete pamatovat a to se u tohohle festivalu rozhodně počítá.

Jan Kotouč napsal vskutku vynikající román. Nehraje si v něm na žádného mesiáše nebo buditele národa, ale čtenářům předkládá to, co už tu dlouho chybělo – ryze apolitický, čtivý a napínavý děj plný bitevních a letadlových lodí, křižníků a fregat a vůbec všeho, co si k boji na moři můžete představit. Nechybí tu příběh, který sice není originální, ale je dostatečně silný, aby dokázal všechny epické momenty knihy svázat do jednoho uceleného požitku, od kterého se čtenář nebude schopen odtrhnout. Víc takových knih, prosím!

100 %

Název: Ofenziva českých zemí
Série: Cyklus Česká země
Autor: Jan Kotouč
Nakladatelství: Brokilon
Počet stran: 425
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.