„Obálky knih si navrhuji sama. Je to pro blaho grafiků,“ říká norská spisovatelka Siri Pettersenová

Nakladatelství Host vydalo vysoce oceňovanou knihu Ódinovo dítě, pod níž je podepsaná norská spisovatelka Siri Pettersenová. Původně grafička, autorka komiksů a designérka napsala svou první fantasy a rázem se z ní stal bestseller. Jak se vyrovnává s úspěchem, jak si vede fantasy v Norsku nebo jak je na tom s oblibou upírů? I na to jsme se této autorky zeptali.


Pettersenova-Siri_(c)_Holand-LarsUž vás zpovídali desítky novinářů i fanoušků přede mnou, tak mě zajímá: jaká je nejčastější otázka, kterou vám pokládají?
Nejčastěji se mě lidé ptají na norskou mytologii, a zda je nějakým způsobem zapracovaná do románu Ódinovo dítě, což je problém, protože ona v knížce vůbec žádná není. A pak to musím vysvětlovat.
Hodně lidí se také ptá, kdy se objevil nápad, napsat tuto knihy. Jaká myšlenka to byla. A to je taky velice těžké, protože na začátku rozhodně nebyl jeden nápad, který by spustil celý příběh. Fanoušky také zajímají silné ženské charaktery, hodně se mluví o středověkém prostředí a Vikinzích.

Jak je to tedy s tou severskou mytologií ve vašem románu. Název Ódinovo dítě snad mluví za vše, ne?  
Vždy jsem byla fascinovaná severskou mytologií, ale román s ní není vůbec spojený. Ano, jmenuje se to Ódinovo dítě, ale to je tak jediná spojitost, kterou můžeme najít. Ódin byl bůh lidí, tak proto je Ódinovo dítě v mé kníže nadávka, urážka, označení obyčejných smrtelníků.

Existuje nějaká otázka, na kterou byste naopak chtěla, aby se někdo zeptal?
Páni, zajímavé. No, první kniha trilogie je napsaná v žánru high fantasy a druhá, pozor, spoiler, se bude odehrávat v našem světě. Musela jsem proto změnit žánr na urban fantasy a nikdo už se nezeptá, jak jsem k tomu došla.

Co vás vedlo k poměrně razantní změně žánru? Bylo to těžké?
Ano i ne. Hirka je člověk ve světě, kde lidé nejsou. A změna žánru je spojená s vývojem příběhu. Muselo to tak být. Než jsem dokončila první knihu, už jsem věděla, že se tak stane. Kdyby ne, asi bych teď panikařila, protože mě překvapilo, s jakým úspěchem se první díl setkal.

Patříte tedy mezi ten typ autorů, kteří mají příběh pevně rozepsaný v poznámkách a pak jej teprve zkompletují?
Nevěděla jsem, jak se hlavní zápletka vyřeší. Zhruba jsme tušila, jaký typ příběhu se bude odehrávat v každé knížce. Ale rozhodně jsem plánovač a nepouštím se do psaní, dokud nemám promyšleno, co se stane. Na to používám Excel. I když ho nesnáším, na poznámky se hodí.
Ódinovo dítě je nejen první knihou trilogie, ale i mojí první napsanou knížkou vůbec. Bylo hodně těžké ji dokončit. Přepsala jsem ji asi tak pětkrát. Vytiskla jsem si všechny scény a pak je různě skládala, jako by to byla muzika.
Uvědomila jsem si ale, že se chovám jako blázen, a začala číst všechno možné o tom, jak se vytváří struktura příběhu. To mi pomohlo pochopit, co dělám špatně. Knihu jsem přepsala ještě jednou a pak to začalo dávat smysl. Veškerý materiál do dalších dvou dílů jsem si pečlivě naplánovala, což se nyní ukazuje jako velmi pohodlné, protože mi odpadly starosti typu: Proboha, co budu dělat, když nenajdu řešení pro tuhle zápletku? Pokud nemáte jasno, co bude scéna v knížce znamenat, ani ji nepište.

Jste spisovatelka, autorka komiksu a grafička, tak mi povězte, čím se cítíte být nejvíc?odinovo-dítě
Nejvíc jsem asi fanoušek fantasy. Necítím být autorkou, ale spíš designérkou. To jsem dělala do doby, než mi vyšla první kniha. Pak jsem musela všechno ostatní pustit a začít psát zbylé dvě knihy na plný úvazek. Takže je pravda, že nyní jsem spisovatelkou, i když se na to necítím. Stalo se to všechno tak rychle, vždyť první díl vyšel teprve v roce 2013.

První kniha sklidila obrovský úspěch, cítíte se jako celebrita?
Ne. Připadá mi, že se to stalo někomu jinému a já jen říkám jeho příběh jako jeho sekretářka. Došla jsem do bodu, kdy už nemohu odpovědět každému, už to prostě nestíhám. Ale je to paráda, když vás poznají na ulici. Nestává se to často, ale přece…

No na to bych se chtěl právě zeptat, neděsí vás tak moc velký úspěch vaší prvotiny?
Připadám si, že jsem podváděla. Když jsem chtěla knížku vydat, všichni mi říkali, ať to nedělám, že v Norsku nikdo norskou fantasy nečte. Pak mi tvrdili, ať nečekám moc velký úspěch, protože debutující autor se nikdy moc neprodává a navíc je Ódinovo dítě youngadult fantasy, což ani média moc nezajímá. Takové byly předpoklady. Nevím, co se stalo, ale Ódinovo dítě se stalo jednou ze tří nejprodávanějších knih v mém nakladatelství. Knížce asi hodně pomohla nominace na Cenu knihkupců jako vůbec první fantasy titul v historii. Myslím, že když zprávu o nominaci přečetli všichni, kdo mi předpovídali neúspěch, tak si ráno poprskali monitor kávou. Cena knihkupců ale přitáhla pozornost a pak už jsem neměla jinou možnost, než dál pokračovat.
RR1_kart

Jak si vlastně vedou domácí autoři v Norsku?
Máme hodně čtenářů, ale ti preferují zahraniční autory. Není to tak dávno, co se vydávalo jen hodně málo fantasy knížek, které navíc byly označované jako literatura pro děti a dospívající. Rozhodně se o ni nezajímal mainstream a rozhodně se kolem ní netvořil žádný fandom.
Dnes už se nové fantasy vydává hodně a připadá mi, že se stala módní adaptace našich legend do fantasy příběhů. Hodně lidí mi nyní píše e-maily: Mám rád tvou knihu a je to norská fantasy! Mě by třeba zajímalo, jak jsou na tom s domácí produkcí třeba takoví Francouzi.
Já osobně miluju fantasy. Nikdy jsem nepochybovala o tom, co bych měla napsat. Dokud jsem ale nevydala první knihu, netušila jsem, že jsou i tací, kteří na tento žánr koukají spatra. A ti se teď nějak musí postavit k tomu, že má knížka je fantasy a má takový úspěch. Tak říkají: „Je to fantasy, ale ne moc fantazijní.“ Snaží se z toho udělat mainstream. A mají pravdu, v knížce nemám žádné draky ani firebally. A myslím si, že je to dobré, když tam takováto klišé nejsou.

Ruku na srdce, nelákává vás to napsat si nějakou pořádnou klišé fantazárnu plnou draků, rytířů, magických mečů a tak?
No jasně! Strašně dlouho si chci napsat knížku o upírech, každý je nesnáší, ale přesto mě to strašlivě láká. Na příbězích jiných autorů mě také velice zajímá, jakým způsobem se snaží uchopit a vysvětlit fungování magie. Různé pití lektvarů z tekutého kovu, pálení svých vlasů a tak.

No a vaše verze magie?
V mém světě je magie. Teda spíš, ona je to taková síla, ale nikdy jsem ji magií nenazvala. Přeci jenom, když žijete někde, kde je tato schopnost dostupná každému, rozhodně ji nebudete nazývat magií. Nedostupná je vlastně jen hlavní hrdince Hirce. A to ji dělá výjimečnou.
V jiných příbězích je odlišný ten, kdo má nevšední schopnosti – sílu, znalosti, vytrvalost a podobně. Hirka je výjimečná, protože není jako ostatní.

Je unikátní, protože je zbytečná?
Přesně! Je to člověk ve světě, kde lidé neexistují.

plíseňÓdinovo dítě má úžasnou obálku? To je vaše dílo?
Jasně, díky za optání. Když jsem šla za vydavatelem, tak jsem mu předložila text s tím, že kdyby měl nějaké připomínky, tak ať mi dá vědět a já je opravím. Vedle toho jsem položila návrh obálek a povídám: „Tady jsou návrhy obálek. Ty nezměním.“ Upřímně, lituju toho grafika, který by měl dělat obálku, a já bych mu stála za zády a neustále remcala: „Ne, ne, ne, tohle fakt ne.“ Je to pro jejich blaho, že si obálky navrhuji sama.
Jiní spisovatelé mi říkají, jaká je to paráda sledovat rozmanité obálky v různých vydáních jejich knížek. To pro mě rozhodně není. Moje knížka má stejný přebal v každém jazyce, ve kterém už vyšla. Ten ocas na ní je docela odpudivý, ale myslím si, že vzbudí pozornost.
Nesnáším takové ty klišé „fantasy“ obálky. Jakoby grafik nevěděl, o čem kniha je a na přebal vrazil chlapa v brnění, draka, nějakou skoro nahou holku, až mu z toho vznikal divoká fantasy koláž, kterou ale můžeme vidět všude.

Jednoduché sdělení na obálce, jestli tomu dobře rozumím.
Mám ráda přebal knihy, který čtenáři rovnou řeknou: Uvnitř je takovýhle příběh a je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne. Ten příběh uvnitř zůstane stejný.

A když koukám na názvy vašich dalších knih, tuhle jednoduchost dodržujte velmi svědomitě?
Přesně tak. Mám ráda názvy knih ve stejném duchu, jako jejich obálky – tedy jednoduché a unikátní, aby je každý našel a zároveň mu řekli, o čem to je. Ódinovo dítě je, překvapivě, o Ódinovu dítěti. Druhá kniha se jmenuje Plíseň (v originále Råta) a je o plísni, kterou lidé šíří, a tak dále.

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.