Nové Pompeje zaujmou, ale nesplní mnohé sliby

Cestování časem patří ve sci-fi k vůbec nejpopulárnějším motivům. Těžko se tomu divit, když nabízí autorům tolik nových vzrušujících zápletek, které přímo žadoní o zpracování. Svou troškou do mlýna přispěl i britský spisovatel Daniel Godfrey, který se navíc ve své knize Nové Pompeje soustředí i na paradoxy, které transport lidí časem působí. I přesto – či možná paradoxně právě proto – jeho dílo nakonec nenaplnilo svůj potenciál.


Obálka českého vydání knihy.

Čtyřiadvacátého srpna roku 79 našeho letopočtu došlo ke strašlivé erupci Vesuvu. Z nebes pršel sopečný materiál, kouř zastínil slunce a hněv vulkánu otřásal zemí. Vyděšení obyvatelé Pompejí se skryli ve svých domovech. I tam by je ale kataklyzma nakonec zahubilo. K smrti odsouzené Římany však v daleké budoucnosti zaměřili výzkumníci ze společnosti NovusPart a teleportovali je do repliky starověkého města, zbudované pro výzkumné účely.

O ničem z toho samozřejmě Nick Houghton nemá ani tušení. Do centra dění ho přitáhne až jeho kamarád Ronnie, fanoušek konspiračních teorií. Nick se kvůli němu tak trochu zaplete do pokusu o vraždu, načež je mu k jeho velkému překvapení nabídnuto místo historického poradce v již zmíněném NovusPartu.

Mladík nabídku po kratším váhání přijímá. Ještě předtím, než dorazí do znovuzrozeného starověkého města, napadnou ho ale první neodbytné otázky. Proč bohatá a vlivná společnost nahrazuje uznávaného profesora postgraduálním studentem, který ještě ani nezískal doktorát? Opravdu obyvatelé Pompejí neprokoukli frašku, kterou jim výzkumníci sehráli? A o co vlastně jde NovusPartu, který se navenek tváří, že podniká v energetice?

Čtenář je navíc v ještě horší situaci než hlavní hrdina, neboť musí řešit ještě další podstatný problém: co v knize k čertu dělají porůznu roztroušené kapitoly Kirsten Chapmanové, která se při koupeli ve vaně zničehonic změnila v jakéhosi ducha?

Originální obálka.

Příběh plyne vcelku svižně a vystačí si s hrstkou důležitých postav, takže se nemusíte bát, že byste se ve svých otázkách úplně ztratili. Rychlé tempo však zamrzí v poněkud uspěchaném, téměř odbytém závěru a rušivým se stává také časté umělé vyvolávání napětí utnutím kapitoly v nejzajímavějším okamžiku.

To ale kniha nezbytně potřebuje, neboť jinak by čtenáře nejspíš nedonutila, aby se o postavy strachoval. Jak Nick Houghton, tak Kirsten Chapmanová totiž patří mezi pasivní hrdiny, kteří jen zřídka činí volby a zpravidla se jen nechají zmítat proudem událostí. Autor se snaží emocionálně zasáhnout své čtenáře alespoň tím, že několikrát zvýrazní zranitelnost postav jejich nahotou, tato berlička nicméně příliš nefunguje.

Pasivita hrdinů přitom do značné míry nutně vyplývá ze samotného příběhu. Právě na to jsem narážel svým úvodním konstatováním, že si pod sebou Nové Pompeje samy podřezávají větev.

Naštěstí jde však v knize o víc než jen o postavy. Daniel Godfrey si před psaním očividně prostudoval celou řadu pramenů. Pokud jste tedy trosky skutečného římského města někdy navštívili či o nich mátezákladní přehled, vaše představivost vám při čtení vybuduje velmi autentickou kulisu pro Nickova takřka detektivní dobrodružství. Pravděpodobně se také dozvíte něco nového o starověkém světě, byť autor detailními popisy života v Pompejích z pochopitelného důvodu docela šetří – mnoho toho nevědí ani odborníci.

Knihu česky vydalo nakladatelství Omega a grafické úpravě obálky i formálnímu zpracování textu nemám co vytknout. Nesetkal jsem se ani s překlepy. Jisté pochybnosti mám nicméně ohledně kvality překladu, neboť Nové Pompeje často do omrzení opakují slova a nezřídka narazíte i na velmi kostrbatě formulované věty. Za konkrétní příklad poslouží třeba rány, které prší z dýk.

Pro pořádek musím ale jedním dechem dodat, že na vině může být nezřídka i sám autor. Zvlášť úvod knihy totiž působí dojmem, že jej netvořila úplně vypsaná ruka. Dozvíme se například mnoho informací, které nebudou mít na zbytek děje nejmenší vliv, jakkoli se zpočátku tváří důležitě.

Za zmínku však stojí, že autor otevřeně žádá své čtenáře o zpětnou vazbu a pro ty české má dokonce na svých webových stránkách vyhrazenou speciální sekci, kde se můžete o jeho díle dozvědět něco ve svém rodném jazyce. To nebývá mezi spisovateli vůbec obvyklé, zvlášť, když tam vedle oficiální anotace a pochvalných vyjádření zahraničních recenzentů a spisovatelů naleznete i názory českých čtenářů.

Jak už jste z této recenze nejspíš poznali, mé celkové dojmy z Nových Pompejí jsou značně rozpačité. Nudit se při čtení rozhodně nebudete, stejně tak ale knize chybí i nějaký skutečně výrazný moment. Potenciál ústřední premisy je nezměrný, jenomže zase značně nevyužitý. Na chytré čtivo pak zase Godfreyovu dílu chybí konzistentnost. I přesto se však odvážím tvrdit, že se Nové Pompeje spíše povedly a vlastně mě i docela zajímá, kam se příběh rozvine v pokračování.

60 %

Název: Nové Pompeje
Série: Nové Pompeje
Autor: Daniel Godfrey
Překlad: Filip Samec
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 472
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Aleš Jeremiáš Šumpík

V dobách před Dagonem se Jeremiáš fantastice věnoval především na svém blogu. Tam se krom recenzí objevily čas od času i ukázky z vlastní tvorby, kterou autor pravidelně obesílá některé české soutěže. Svou čtenářskou zkušeností již postihl poměrně rozsáhlé spektrum subžánrů, největší zalíbení však nalezl v temné fantasy. Té se nevyhýbá v žádné formě, kvalitní komiks nebo videohru klidně postaví na roveň knihy či filmu – a rozpitvá svou oběť až na kost, aby vynesl ultimativní verdikt.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.