Nezkoušej na mě zapomenout nabízí dva odlišné světy

20.9.2017    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Stalo se už v nakladatelství Brokilon tradicí, že každý rok vydá jednoho Hetešu. Nedávno se proto do knihkupectví dostal další samostatný román nazvaný Nezkoušej na mě zapomenout. Nová kniha obsahuje skvěle nastartovaný příběh říznutý kyberpunkem, který čtenáře pohltí, aby jej pak zfackoval divně ustřeleným koncem.


Detektiv Stowall pracuje na kriminálce v takzvaném Chincu – technologicky zastaralém území velikého Města, které jej obklopuje, ale stále nedokáže pohltit. Zatímco na jedné straně vládnou hypermoderní technologie, Chinco je přesný opak. Autor jej vystihuje pomalu až v postapokalyptickém duchu, aby podtrhl kontrast mezi nimi. A vůbec, přečtěme si, co o něm píše:

„Město zahrnuje bývalý Washington, Baltimore, Filadelfii a New York, teď přetvořené do obludné krystalické srostlice se šedesáti miliony lidí uvnitř. Přetechnizovaná struktura sestavená z uhlíkových vláken, sklobetonu, keramické oceli, membránových plastů a tlakově modifikovaných strusek, táhnoucí se v délce čtyř set kilometrů po východním pobřeží.“

Chinco a Město fungují jako dokonalé kulisy pro konflikt dvou světů – technologie podle Heteši umožňují rozšíření smyslů i schopností člověka, zároveň mu ale kradou soukromí a identitu. Zajímavé však je, že kniha sice důkladně problematiku úprav člověka probírá, ale příběh na ní postavený není. Jeho základním kamenem je ryzí kriminálka s klasickým, drsným vyšetřovatelem v čele, který hulí camelky, pije whisky a nadřízené má na háku.

Tento osamělý vlk poslouchající každé ráno krákající vrány z okna své kanceláře při vychutnávaní tabákového kouře se připlete k sérii rituálních vražd, které mají společné dva prvky – oběť zemřela zvlášť bolestivým, krutě vynalézavým způsobem, a vrah kolem ní rozmístil zapálené černé svíčky.

Napovídá až moc

Stowall pátrá a postupně odhaluje šokující pravdu. Bohužel, v tomto směru si autor dost podtrhl nohy, neboť se v několika pasážích rozhodl poodhalit karty a popsat události také z druhé strany. Skvěle mu to vyšlo například v Morphin Red, ale tady už ne. Spíš než návnadu pro další stránky, nebo jiný úhel pohledu na vyšetřování, jen čtenáři téměř prozradí pointu. A když ta konečně přijde, už to není taková zábava.

Nezkoušej na mě zapomenout má 420 stran. Na prvních třech stovkách se nachází naprosto vynikající čtivo. Heteša na nich hýří nápady. Chinco se mu podařilo vykreslit velmi barvitě a uvěřitelně. Z popisu prostředí cítíte špínu v ulicích a slyšíte dunění hudby. Tento svět autor zaplnil sice nepříliš originálními, ale velmi živými postavami, na které si lze udělat jasný názor, zda je budete mít rádi, nebo ne. Krom toho tu permanentně zvýrazňuje různé subkultury – gothic, punk, až to vypadá, jako kdyby každý musel někam patřit. A nechybí ani uštěpačnost, která k hrdinům Stowallova typu prostě patří.

„Miluju gothic a tihle k nim prokazatelně patřili. Jedna holka, dva kluci, černé ohozy, přezky a kožené řemínky, černě zmalované oči i rty. Ta holka s fialovorudými vlasy byla skutečná upíří královna. Nejspíš se ve městě chtěli vloupat do krevní banky.“

Citovaný kousek románu nastiňuje, v jaké úrovni se humor v knize pohybuje, tedy žádná komedie, parodie nebo za každou cenu vtipný a hláškující osamělý hrdina. Naopak. Heteša udržuje kvalitní napětí a hutnou atmosféru thrilleru. Postupně se sbíhající střípky informací začnou i méně chápavému čtenáři rychle nabývat konkrétního obrazu, jak to celé mohlo být. Praví pachatelé jsou „hodně vysoko“, a to ve smyslu nejen společenském, ale i fyzickém. Nechci prozrazovat moc, ale svou roli tu bude mít i NASA, a to ne malou.

On to dělá sám autor. Tak moc se snaží čtenáři napovědět, jak se to celé odehrálo, že si pro závěrečné finále nenechává skoro žádný materiál.

Ve výsledku tu ale dostáváme výborné čtivo, které se formou vyprávění, prostředím i samotným dějem diametrálně odlišuje od předchozích Hetešových románů, takže čtenář si jen lebedí při otáčeních stránky za stránkou a užívá si kvalitní autorský jazyk a dobrou kriminálku řádně křtěnou kyberpunkem. A zpočátku stopy vedoucí k odhalení pachatele působí opravdu šťavnatě.

Ach ten konec

Jenže tam, kde by měla záhada přejít na pěknou pointou a tiše skončit, se rázem rozjede naprosto odlišný příběh, který začne akcelerovat do úplně jiných rovin, než v jakém duchu se nesly předchozí stránky. Skoro to až vypadá, jakoby si v tiskárně popletli stránky a tiskaři místo závěru Nezkoušej na mě zapomenout vytiskli kus úplně cizího románu.

Petr Heteša na velmi krátkém prostoru velice uspěchaně a roztěkaně odvypráví konec, vysvětlí to málo, na co ještě čtenář nepřišel, a ve snaze jej snad ohromit přidá pár informací navíc. To ale jen vede k tomu, že námět na úplně nový román použije ve dvaceti stránkách překotného vysvětlování a pak knihu rozpačitě uzavírá.

Nechci tvrdit, že závěrečná část příběh ničí. To rozhodně ne. Určitým způsobem jej uzavře, dodá mu grandiózní finále, vysvětlí všechny otázky, nicméně se stále nemohu zbavit dojmu, že takto pojatý závěr byl prostě zbytečný a zážitku z knihy uškodil.

60 %

Název: Nezkoušej na mě zapomenout
Autor: Petr Heteša
Nakladatelství: Brokilon
Počet stran: 422
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.