Neschopný hrdina ubíjí Společné chromozomy

16.11.2017    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Nakladatelství Brokilon vydalo literární debut Jiřího Witteka Společné chromozomy. Zajímavé nápady však autor zazdil naprosto nezajímavým hlavním hrdinou a zcela plytkým dějem. Kniha se celou dobu tváří jako akční sci-fi/kyberpunková střílečka, ale většinu času se v ní jen nudně žvaní.


Kdybych vám knihu převyprávěl někde u kafe, Společné chromozomy by se zdály jako skvělé čtivo. Hhlavnímu hrdinovi jde po krku tajná organizace, jejíž zabijáci využívají bionická vylepšení lidských těl a speciální digitální síť, do níž se mohou připojit jen speciálně upravené mysli. K tomu přidejme trochu sexu, přestřelky a očividné, byť nezastírané kopírování Matrixu poprášené Sněhem Neala Stephensona. Zní to fajn, že? Když se do textu začtete, budete svědky, jak plytce a nezáživně autor své propracované myšlenky prodal na papíře, a dostaví se přinejmenším zklamání.

Plně chápu, že Společné chromozomy jsou autorova prvotina a snaží se napsat “jen” jednoduchou, akční “brakovku” pro ryzí pobavení, jenže kniha je plná začátečnických chyb, které se tolerovat prostě nedají.

V polovině četby jsem si udělal poznámku: „Postavy se chovají divně.“ Po dočtení jsem ji škrtl a přepsal: „Postavy se chovají jako pitomci!“ Platí to zejména pro hlavního záporného hrdinu. Jeho motivace je s prominutím tak BLBÁ, že tomu do konce knihy nebudete chtít věřit. Ustavičně budete doufat, že z toho novopečený spisovatel nějak vybruslí, dodá něco, co by čtenáře uspokojilo a chování jeho zloducha ospravedlnilo, ale bohužel se tak nestane. Prostě se musíme spokojit s tím, že to tak je ve scénáři.

Vachrlatá organizace

Ostatně, čím víc bude kniha nabírat na obrátkách, tím okázaleji se bude odhalovat chatrnost Wittekových kulis. Představuje nám organizaci ukrývající pod zkratkou AA, plný název Asociace asasínů. A upřímně, její činy jsou stejně pitomé jako její název. Autor se snaží vykreslit tuto firmu jako mocný, nebezpečný a všeho schopný korporát, který bez skrupulí odpraví každého. Navíc mají přístup k supermoderním technologiím a bionickým implantánům. Za mě dobrý!

Jenže hlavní hrdina jim uniká tak jednoduše, že najednou tato parta rádoby profesionálů vypadá jako tlupa neschopných batolat. Wittek se zamotává do svého literárního světa a čtenář nebude moc chápat, kdo je kdo a jak to teda celé funguje. Třeba ony zmíněné bionické implantáty – mají k nim přístup jen asasíni, vybraní lidé, všichni, nebo jen hlavní hrdina, protože to autor právě potřebuje? Osobně se kloním k poslední variantě, což pro knihu nevyznívá právě pozitivně.

Příběh by se dal popsat slovy – hlavního hrdinu chce někdo zabít, tak utíká. Dobře, omšelé klišé nechme stranou, jenže Wittek se ani nesnaží tuto konstrukci udělat nějak zajímavou. Naopak sklouzává do vyjetých kolejí a mění tu a tam kulisu či postavu, ale dál si popisuje klasickou honičku napříč krajinou s občasnou přestřelkou. A to už zábavné moc není.

Nevědomost prý nevadí

Hlavní hrdina po celou dobu neví vůbec nic. Neví to ani čtenář, což ho bude fakt rozčilovat. Abych to vysvětlil, vy z textu ani nebudete mít pocit, že se na konci tohoto putování skrývá nějaké převratné tajemství, který stojí za odhalení. Hlavní hrdina je dokonce rád, ze nic neví!

„Někdy je menší nevědomí lepší než vědět všechno,“ libuje si hlavní rek na straně 150.

Dobře, jemu to sice nevadí, ale co chudák čtenář? Mě už od půlky knihy vůbec nebavilo jen otáčet stránku za stránkou, abych se dozvídal, že stále nevím nic, ale že to je tak správně! Postavám zoufale chybí motivace k jejich činům.

Hlavní hrdina je navíc slaboch. Na začátku knihy jej zastihneme jako ničím nezajímavého občana, který se baví v hospodě s partičkou kámošů. Do toho vpadne žena, rychlý sex, hrozba zabitím, útěk a tak dále. Jenže co se nestane? On tím looserem zůstane napořád! Příběh jej dokonce postupně odhalí jako totální fňuknu, která se několikrát zhroutila a celé dny jen plakala v pokoji. Nezlobte se na mě, ale o takovéhle nule si já v knížce tvářící se jako akční sci-fi číst fakt nechci!

Místo abychom sledovali jeho postupné zlepšování, nějaký vývoj, změnu, možná zocelení, jsme svědky jak jej někdo permanentně vodí za ručičku a dělá věci za něj. K čemuž se dokonce v náhlých návalech deprese přiznává. Citujme ze strany 169:

„Sám se za sebe stydím, že jsem nic nevymyslel. Tolik jsem spoléhal na Veroniku, že ji napadne něco, co mi zachrání kůži. Já se jenom opil jako profesionální notorik a všechno odsouval až na později. Tak jako to dělávám se vším.“

To celé pak završí divoké finále, nad kterým zůstane rozum už definitivně stát. Jakoby si autor uvědomil, že přes 200 stránek jeho postavy jen kecaly nad chlastem a kávou, tak je třeba přidat nějakou akci. Vykrade proto filmový Matrix, našroubuje pár akčních scén a považuje to za hotové. Vůbec to nedává smysl, působí to hloupě a strašně uměle.

Teď budu spoilerovat, tak pozor, ale napsat to musím.

Hlavní hrdina, který v životě nedržel pušku v ruce, se rozhodně zabít objednavatele své vraždy. Autor jej během hodiny vyškolí, vybaví, vylepší a on jako superborec vyráží do akce. To je skoro až směšné! A další perlička, dům šéfa Asociace asasínů – té supertajné a mocné organizace – hlídá pár houmlesáků a s vysílačkami! Ti se tam nakonec ani neobjeví. Jejich místo nahradí obyčejní žoldáci s puškami v rukou. Dává vám to smysl? Tam, kde bychom čekali kyborgy, skryté odstřelovače, vybavené zabijáky, máme pár chlapů s flintama.

Konec spoilerového výkřiku.

Jiří Wittek stvořil vůbec podivnou hlavní postavu. Permanentně ji totiž nechává komentovat chyby a nefungující části v románu, v němž sama vystupuje. Jen posuďte sami:

„Plán A i plán B jsou oba postavené na hlavu. Ani jeden nedává smysl,“ žehrá hlavní hrdina na stránce 211. Výborně tak vystihuje čtenářovy pocity.

Společné chromozomy jsou knihou s velice chatrným dějem, který rozbíjejí nudné postavy a množství chyb. A nejen chyb, i detaily vás občas nutí přemýšlet, zda to autor myslí vážně. Třeba poznámka, v níž se hrdina bojí zásahu americké FBI na britské půdě. To všechno dohromady prostě vezme chuť číst. Jedno malé (a příjemné) překvapení, které konečně důstojným způsobem vysvětlí motivaci ústřední ženské hrdinky, to prostě nezachrání.

30 %

Název: Společné chromozomy
Autor: Jiří Wittek
Nakladatelství: Brokilon
Počet stran: 262
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.