Marellion trochu zavání mrtvolami

19.1.2016    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Čtveřice autorů nabízí čtyři výpravy do tajemného města, které ovládají mrtví. Jak to dopadne, si lze snadno představit. Rozhodně budou vzduchem létat nejen meče a sekery, ale i kouzla, krev a prach ze ztrouchnivělých kostí.


Tajemný a magií prodchnutý svět Asterion znají nejenom hráči Dračího doupěte, pro něž byl primárně stvořen, ale už několik let také milovníci klasické fantasy literatury. Můžeme za to poděkovat několika knihám, jejichž příběhy se v Asterionu odehrávají. Naposledy vydalo nakladatelství Mytago sbírku čtyř povídek nazvanou jednoduše Marellion.

Malinký svazek v pevné vazbě s hodně ponurou ilustrací nabízí vcelku zajímavý literární projekt. Jan Č. Galeta, Zbyněk Kučera Holub, Radovan Kolbaba a Hanina Veselá spojili autorské síly a každý z nich věnoval tajemnému městu Marellion jednu povídku. I když čtenář nebude mít o Asterionu žádné ponětí, nebude to překážkou, aby si i tuto knihu užil a odnesl si nějaký čtenářský zážitek. Každý autor zasadil příběh do kontextu celého světa v dostatečné míře, aby i laik neměl pocit, že mu něco opravdu hodně závažného uniklo. Na druhou stranu, Asterionu znalý čtenář si bude užívat podstatně víc.

Každý z příběhů je nějak spojený s městem Marellion, o které se před tisícem let strhla obrovská bitva, která se nakonec zvrhla v pořádnou katastrofu, kvůli které nyní dříve skvostné město obývají pouze nemrtví a kvílí tu neklidné duše padlých.

V každé z povídek je Marellion vykreslen podobně – tajemné, temné místo, kam sice není radno chodit, ale pohnutky jednotlivých hrdinů jsou tak silné, že se tam navzdory všemu vypraví. Potěšující je fakt, že i když každý z autorů zvolil naprosto jiný styl vyprávění i pojetí své povídky, v líčení historie Marellionu se prakticky neopakují a překvapivě si ani neodporují. Jedna verze doplňuje i obohacuje tu druhou. Jenže na to, jak je metropole mrtvých líčena jako strašlivé místo, kam není radno chodit, se brzy čtenář dozví, že je tam živo jako na Václaváku. Dost to kazí atmosféru.

 

Pod drobnohledem

Stíny Tarosu se překvapivě v Marellionu prakticky neodehrávají. Jan Č. Galeta tu dost nešťastně vytvořil dvojici hlavních hrdinů, kteří se tu a tam chovají hodně dětinsky, a to včetně pubertálního kočkování. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí v podobě probouzejících se mrtvých to nepůsobí dvakrát dobře. Autor zvolil jednoduchý styl vyprávění: „Jdeme tam a tam, uděláme to a to. Jo aha, ono to bylo tak.“ Vcelku originálním způsobem se mu podaří spojit dvě příběhové linky a tím vysvětlit hlavní zápletku, nicméně čtenář bude mít neustále pocit, že textu chybí větší propracovanost jednotlivých postav. Hlavní hrdinové působí jako vystřižení z katalogu Fantasy hrdinové ročník 1993. On třímá v rukou meč, ona háže dýky. Prostě klišé dýchá z každé stránky a ubírá to na kvalitě jinak vcelku povedeného díla.

Město s černou duší od Radovana Kolbaby více než samostatný literární text připomíná jeden večer při partii Dračího doupěte. Hlavní hrdina dostane úkol, sebere družinku různorodých existencí, z nichž to klišé taky na hony páchne, a vypraví se přímo do Marellionu získat artefakt. Tam na postavy čeká nepěkné překvapení a začne boj o život. Zkušenější čtenář bude při četbě pokyvovat hlavou, že autor v modelové rovnici klasického fantasy příběhu vůbec nezměnil, jen upravil snadno proměnné hodnoty v podobě kulis a postav. Na jednu stranu z příběhu kape recyklování zašlých témat, na druhou stranu Radovan Kolbaba oživil to „staré dobré fantasy dobrodružství, které jsme četli jako malí“. Nerad to říkám, ale je to těžké retro. Někomu ihned přiroste k srdci, někdo bude soptit, že mu autor nenaservíroval zhola nic nového.

Hanina Veselá na Marellion šla doslova od lesa a poslala do něj svoji oblíbenou hrdinku – psioničku Magnólii. Poprvé se nám mění styl vyprávění a v ich formě nám sama Magnólie líčí peripetie s šíleným kouzelníkem a snahu nezávislé, samostatné, leč stále žensky jemné hrdiny dosáhnout zadaného úkolu. Problém je v tom, že autorka čtenáři odhaluje zápletku zhruba v půlce textu, takže desítky stránek jen sleduje na první pohled nesmyslné chování hrdinky.

Magnólie, a tedy celý styl vyprávění, se nemůže zbavit podivné schizofrenie. Autorka píše spisovnou češtinou a najednou hovno, kurva, do hajzlu a zase pokračuje ve slušné rovině. Patrná snaha učinit hrdinku drsnější a silnější však vyšumí do ztracena. Náhle se objevivší kletba čtenáře spíš překvapí, než utvrdí v tom, jak silná a nezávislá Magnólie je.

Příběh samotný klopýtá v mnoha pasážích. Zejména pohnutky některých postav pro svá rozhodnutí jsou mírně řečeno slabá a podivná. Studená krev patří k tomu slabšímu, co Marellion nabízí.

Reputaci knize navrací Zbyněk Kučera Holub, který ve Volání Marellionu vrací do hry svoji čtveřici hrobníků v seniorském věku, jejichž eskapády si čtenáři mohli užít v humoristické leč akční jízdě Krumpáč a motyky. Autor nezaváhal ani tentokrát a vytvořil příběh, ve kterém hrobníci nehrají takový prim, aby převrátili vyznění textu jen do humoristické grotesky. Takto se Holubovi daří udržet rovnováhu mezi vážným, prakticky temným příběhem, který doplňují originální a netradiční výstupy nejenom stařičkých hrobníků, které když už nepolechtají bránici, tak rovnou hlasitě čtenáře rozchechtají. Autor s profesionální zručností chytne čtenářovu pozornost a nepustí ji až do samotného konce, díky čemuž je jeho text tím nejlépe napsaným z celé knihy.

Marellion jako takový rozhodně patří do poličky všech milovníků klasických fantasy příběhů, kterým nevadí trocha toho opakování. I když kniha tu a tam klopýtne, nabídne zábavné nebo zajímavé čtení.

50

 

marellionNázev knihy: Marellion

Autor: Jan Č. Galeta, Zbyněk Kučera Holub, Radovan Kolbaba a Hanina Veselá

Obálka: Tomáš Kučerovský

Nakladatel: Mytago

Počet stránek: 312

Rok vydání: 2015

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.