Kvantová noc vás usnout nenechá

Přestože Kanaďan Robert J. Sawyer je (jako každý spisovatel z povolání) poměrně plodným autorem, český čtenář mohl zatím z jeho tvorby okusit jen trilogii Neandrtálská odchylka a román Flashforward, který se stal námětem stejnojmenného televizního seriálu. Nakladatelství Knižní klub tuto politováníhodnou mezeru maličko zalepilo, když letos vydalo Sawyerovo zatím poslední dílo – sci-fi thriller Kvantová noc. Díky, díky, díky!!!


Komu oči nejdřív padly pod recenzi, už ví, že bouchám šampaňským. A tak budu hodně „kvákat“. KVAntová noc totiž splňuje všechny body KVArteta ukazatelů KVAlity (které si recenzentka pro tento účel sestavila):

Neuvěřitelně komplexní KVAzirealita

Rok 2020, Země plná zombií nebo psychopatů, Amerika okupuje Kanadu a Vladimír Putin chce rozpoutat 3. světovou válku. I když (snad až na toho Putina) zní tahle vize blízké budoucnosti fantasticky, v Sawyerově případě nabývá děsivě reálných rozměrů. A přesto vypráví celkem jednoduchý příběh – vysokoškolský profesor psychologie Jim Marchuk si při práci na znaleckém posudku zatím neodsouzeného vraha uvědomí, že mu někam zmizelo půl roku vzpomínek. A tak se začne vrtat ve své minulosti… až se provrtá k potřebě změnit svět.
Spojení politického pozadí s mikrokosmem Jimova soukromého života je dávkováno s přesností anesteziologa, který vás při čtení Kvantové noci přiměje nevnímat takové podružnosti, jako je potřeba jíst, spát nebo chodit do práce. Vyprávění se odbývá převážně v ich-formě. Jimovo bohaté vědomí – pro příběh vlastně klíčové – zajišťuje hlavní postavě neuvěřitelnou propracovanost. Spolu s reálnými popkulturními narážkami a řadou odkazů na celosvětové události, které se k Jimovi proderou skrze sledování zpráv nebo přímou konfrontací s rozlíceným davem během pouličních nepokojů, dodávají Sawyerově světu komplexnost, takže ani jednou nezašustí papírem.

KVAlifikovaně zpracovaný námět

Kvantová noc, to je vlastně úhledně poskládaný balíček, ze kterého na čtenáře vyskočí spousta zapeklitých termínů typu „hydrofobní kapsy mikrotubulů“ nebo celé vědecké koncepty, jako jsou kvantové stavy lidského vědomí, myšlenka existence homo narrans (člověka vyprávějícího) – a koneckonců i výše zmíněná (filozofická) zombie, takže se žádného požírání lidských mozků nedočkáte. Tedy – alespoň ne doslova. Všechno, s čím si Sawyer hraje, má základ v odborné literatuře, což ostatně dokládá i seznam doporučené četby, za nějž by se nemusela stydět lecjaká disertační práce.
I přesto román netrpí suchopárností. Všudypřítomné vědecké tlachání příběh nerozmělní, protože je součástí dialogů mezi postavami. Nejenže všechny složitosti nenápadně vysvětluje čtenářům, ale navíc (jako každá přímá řeč) děj spíš urychluje.

Přiměřené KVAntum informací

Sawyerovo mistrovství spočívá nejen v tom, že předvede, jak je chytrý, ale i že umí psát. Aby se čtenář v příběhu neutopil, pomáhá mu volbou funkčního způsobu vyprávění. Stejně jako Jim odhaluje svoji minulost a sám na sobě zakouší různé vědecké koncepty, i my získáváme klíčové informace postupně, ve snesitelných dávkách. A s tím koneckonců souvisí i poslední bod:

Napětí na KVAdrát

Postupné rozkrývání stop, které často dokážou, že věci jsou jinak, než se zdají, spolu s mrazením, když si čtenář uvědomí, jak blízko má tahle fikce k realitě – to všechno dává tušit, že si Sawyerova sci-fi označení „thriller“ vlastně zaslouží. Dočkáme se několika násilných scén, mnoha dějových zvratů a neminou nás ani citečky, i když v intelektuálnějším hávu. Není nic, co by tady chybělo, ale taky tu nic nepřebývá. Každý z použitých motivů je důležitý a všechno do sebe zapadá. Kritizovat lze snad jen maličko nepochopitelný výběr úryvku, který se dostal na obálku, přestože není vzhledem ke svému vypravěči pro román typický. To však zcela vyvažuje upozornění na české překlady knih uvedených v seznamu literatury.

Pozvedněme skleničky.
Sto procent.100 %

Název: Kvantová noc
Autor: Robert J. Sawyer
Překlad: Michal Prokop
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 384
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Michaela Šlapáková

Tak trochu pratchettovská Eskarina, tak trochu Koralína Neila Gaimana. Bývala knihovnicí, knihkupkyní, a týden dokonce pracovala v bance, když ale zjistila, že si knížek cení víc než peněz, pro blaho bankovní společnosti podala výpověď. Ovlivněná vysokoškolskými studii přešla k temné straně síly a stala se korektorkou a občasnou editorkou, suchopárnost těchhle disciplín však statečně vyvažuje čtením/psaním/plkáním o fantastice. I když má radši psy než kočky, ráda by se kamarádila s Havilandem Tufem, tajně miluje Stína (toho, co má za tátu Ódina) a nejvíc ze všeho se bojí plačících andělů.

Jeden komentář

  • Miremel 24.6.2017na22:59

    Nemohu než souhlasit! Je to úžasné dílo.
    (Mimochodem mě zaujala i autorka recenze, zvláště tedy její odkaz na Koralínu a Doctora Who. I s tím se dokážu ztotožnit!)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.