Král Artuš dostal hardcore fantasy kabát a právem usedá na trůn

15.5.2017    Lukáš Vaníček    Film / Filmová brána / Slideshow

Natočeno už bylo tolik otřesných filmových adaptací legendy o králi Artušovi, že jsem k aktuální novince přistupoval s maximálním despektem. Artuš na plakátech, který vypadá jak lumbersexuál s mečem v ruce, nevyvolával moc důvěry. Hodně jsem se ale mýlil. Guy Ritchie našel způsob, jak natočit moderní film podle známé předlohy tak, aby byl zábavný, napínavý a no… prostě kulervoucí od začátku do konce. Takovým snímkem Král Artuš: Legenda o meči bezesporu je.


Ten příběh známe prakticky všichni. Outsider vytáhne meč z nějakého šutru a stane se králem. Kolem toho se točí boj se zlem, rytíři, incest, nevěra královy ženy s jeho nejlepším kámošem, hledání Grálu a kupa dalšího. To si přímo žádá o zfilmování! A to jsou také přesně ty elementy, které Guy Ritchie na režisérském i scénáristickém postu do nového filmu nedal. K tomuto snímku přistoupil stejně jako ke Sherlocku Holmesovi. Načetl předlohu a místo adaptace textů natočil vlastní film.

Autoři vydestilovali základní esenci původní legendy, kterou ale v zábavné akční podívané jen rozpustili. Pokud znáte Ritchieho filmy a líbilo se vám jejich tempo i osobitý styl, Krále Artuše budete milovat. Zejména první polovina připomíná Podfu(c)k nebo Sbal prachy a vypadni. Jasně, zní to v souvislosti s anglosaskou bájí šíleně, ale nová Legenda o meči má tu samou odlehčenou atmosféru, která ustavičně balancuje mezi vážným dramatem a akčním filmem s humorným nádechem.

Ten humor ale neberte tak, že by Ritchie natočil komedii nebo parodii. Kdepak. Smát se nahlas budete tak třikrát, protože tolik vyslovených gagů je i ve scénáři. Skoro pořád se ale budete trošku usmívat, a to hlavně Artušovu „lišáctví“, s nímž řeší vážné problémy, nebo formě, jakou je do snímku předloha zakomponovaná.

Jsem zlý a užívám si to!

Stejně jako se úsměv objeví, tak také zmizí. Temná půlka filmu se vždy přihlásí o slovo v ten pravý čas. Reprezentuje ji hlavně Vortigern coby král Anglie brilantně zahraný Judem Lawem. Jeho chladná, strnulá, pobledlá tvář a syrový hlas nenechávají nikoho na pochybách, že tohle je hlavní záporák s obrovskou mocí. A využívá temnou magii!

Proti němu stojí mladý, silný a nadějný Artuš, jenž vyrostl v bordelu uprostřed Londinia (neboli Londýna, protože film od Guye Ritchieho se v jiném městě asi nemůže odehrávat) a stal se z něj docela slušný zlodějíček, který má prsty v kdejaké levárně.

Velmi osobitý přístup

Nyní mi dovolte malou odbočku. Pamatujete si, jak jsem říkal, že scénář se nechává starou bájí jen volně inspirovat? Příběhové pozadí a žonglování se jmény je toho jasným příkladem. Jen ve zkratce: Na světě žijí lidé a čarodějové (čili nejen Merlin). Jeden z čarodějů – Mordred – se rozhodne dobýt celý svět, ale narazí na Uthera Pendragona (vznešený Eric Bana), který mu Excaliburem zatne tipec. Jenže Utherův bratr Vortigern jej zradí a zabije. Jediný Artuš coby malý hoch unikne, když ho táta pošle na loďce po proudu. A meč zmizí.

Tohle se stane během úvodních deseti minut filmu. A taky se tam objeví padesátimetroví váleční sloni s kamennými koulemi přivázanými na chobotech.

Šokovaní? No, já byl pořádně. Jenže jsem jaksi nestíhal být rozhořčený.

I když vypadám jako lumbersexuál, jako buzna se nechovám!

Perfektně odvedené filmařské řemeslo mi ukázalo, že na nějakém správném příbuzenství nebo slonech prd záleží. Důležité jsou kulervoucí filmové triky. A těch tam je požehnaně! Svítící meč, výborně dávkované zpomalování času, ohnivé koule i ti chobotnatci z úvodu vyvolají úžas naprosto přirozeně. A to vše doplňuje hutný soundtrack, který vhodně podmalovává každou scénu a pomáhá diváka vmáčknout do křesel ještě o trošinku víc.

Králi Artušovi nechybí kvalitní monology a vůbec dobře napsaný scénář. I ten jsem si užil. Film nezakolísá ani v jedné minutě. Střídá akci s oddechem, ale ani tehdy se nikdo nenudí. Zároveň se vyhýbá patosu a klišé, a když už se to klišé objeví, tak s fanfárami a v blyštivém faceliftu.

Po facce následuje chutná odměna

S vysvětlováním si autoři hlavu nelámali. Ritchie a jeho dva kumpáni při psaní scénáře instinktivně vyhmátli momenty, které zavánějí průserem, tedy také, kdy vysvětlují, jak k něčemu došlo. Jenže do detailů vůbec nezabředávají! Sdělení omezují na nejnutnější minimum a to bohatě stačí.

Jasně, divák se bude v duchu ptát: „A jak to teda bylo?“ nebo se rozhořčí: „Takhle to v legendě nebylo!“ Jenže filmaři mu okamžitě zavřou hubu pořádně velkou a lahodnou scénou, která jej na nějakou chybičku v logice nebo na vratkou motivaci okamžitě donutí zapomenout. Stylem facka – koláč, facka – koláč a pak už jenom samé koláče Legenda o meči úspěšně dojde do epického konce.

Sám Artuš prochází naprosto ukázkovou katarzí, kterou má hlavní hrdina projít. Až to vypadá, jako když Ritchie čerstvě nastudoval Aristotelovu pětici správného příběhu a do puntíku se jí držel. Divák to ocení, protože nejprve uvidí pořádný úvod příběhu, byť dost komprimovaný, protože látky je hodně, ale film se nesmí zdržovat. Následuje kolize, kdy Artuš dostane fakt dobrý důvod pro boj  s Vortigernem, a jde se dál do krize, peripetie a i ten závěr má drobný ocásek na vydechnutí.

Z plátna přímo odkapávají základní emoce. Divák záporáka nenávidí a hrdinovi ustavičně fandí s tím, že děvčata občas přidají obdivný vzdech. Ale to ne proto, že Charlie Hunnam tu a tam ukáže břišáky a občas se mu rozcuchá moderní podhol. Je to proto, že hraje kladného hrdinu, kterému divák jeho vnitřní boj věří a sdílí s ním jeho emoce. A ty bojové scény? Matičko, dlouho jsem u filmu nezadržoval dech!

Jsem černý a ve filmu nevypadám jak úlitba rasové pluralitě!

Doba pokročila, takže začíná být takřka automatické, že se na scéně objeví herci tmavé či žluté pleti i v takových snímcích, kde by nemuseli být, třeba ve staré anglosaské legendě. Ritchie je ale do snímku zakomponoval tak přirozeně a nenuceně, že jejich přítomnost vůbec nevypadá jako nutná úlitba rasové pluralitě.

Právem usedá na trům

Kdo nedokáže přenést přes srdce, že prastará báje dostala nový kabát, ten Krále Artuše: Legendu o meči prokleje. Těch změn je tam hodně a fakt násilných. Jenže Guy Ritchie nabízí spektakulární podívanou se silnými hrdiny na obou stranách, dobře vyprávěným příběhem a dechberoucími triky, kvůli čemu se vyplatí změny překousnout. Nezapomíná na detaily a malinkaté dějové odbočky, které ústřední motiv obohacují a činí jej ještě zábavnější.

Film si klade za cíl jediné – pobavit a potěšit akčním příběhem o hrdinovi bojujícím se zlým králem s magickým mečem v rukou. A jako hardcore fantasy Král Artuš právem kraluje na poli filmových adaptací.

90 %

Název: Král Artuš: Legenda o meči
Žánr: fantasy
Režie: Guy Ritchie
Hrají: Charlie Hunnam, Jude Law, Àstrid Bergès-Frisbey, Djimon Hounsou, Eric Bana, Annabelle Wallis a další
Scénář: Joby Harold, Guy Ritchie, Lionel Wigram
Stopáž: 126 minut
Rok: 2017
Hudba: Daniel Pemberton

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.