Kostičas – Sběrná sezóna začíná

Být jiný nikdy není snadné. Své o tom ví i Paige Mahoneyová, mladá žena žijící ve futuristickém Londýně. Je totiž jiná v nejhorším smyslu toho slova. Patří mezi jasnovidce – lidi se schopností propojit se s éterem a s jeho pomocí dokázat neuvěřitelné věcí. Je jasné, že to obyčejným smrtelníkům zrovna nevoní. Jasnovidci jsou považováni za zločince a podle toho je s nimi nakládáno: jsou loveni, mučeni, popravováni (toliko k moderní, vyspělé civilizaci). Kvůli svým neobyčejným schopnostem má ale Paige nepřátele i v jasnovideckém podsvětí. A jak se záhy ukáže, nejen tam.

Horší než smrt

Odchyt zločinů je jen zástěrkou pro něco horšího. Vláda nechává jednou za deset let převážet jasnovidce do Oxfordu, do trestanecké kolonie. Tam jsou pod dohledem svých dozorců trénováni pro boj s Emejci – potvorami, které se sem před dvěma sty lety dostali z Podsvětí a mohli by ohrožovat lidstvo. Z Podsvětí jsou i dozorci – takzvaní Refájci. Sice jsou nám podobní, ale rozhodně nejsou lidskými bytostmi. Pokud jedinec v tréninku neuspěje, bude sloužit Refájcům nebo je bavit. A slušného zacházení se mu rozhodně nedostane. Možná je lepší při tréninku zemřít. Paige má velmi vzácný a mocný dar. Brzy tak upoutá pozornost vládkyně Oxfordu, která po její moci nezdravě baží. Stává se tudíž nežádoucí, aby Paige výcvik přežila. A taky se tak stane, pokud si nesežene mocné spojence…

Kostičas měl prý velkou mediální kampaň a hodně se o něm mluví. Přiznám se, že mě tohle nějak minulo. Na knihu jsem narazila vlastně náhodou, když jsem si v práci prohlížela anglický originál, který mě zaujal. Po krátkém pátrání jsem zjistila, že knihu hodlá vydat nakladatelství Host. Jelikož mám (pro značné množství lidí dozajista zavrženíhodnou) vlastnost, a sice nečíst knihy, u nichž vím, že se chystá český překlad, v originále, rozhodla jsem se počkat si na české vydání. A dobře jsem udělala.

V textu se vyskytuje takové množství cizích (chápejte smyšlených) výrazů a slangových slov, že bych se asi v angličtině hodně plácala. Upřímně – za začátku jsem se nechytala ani v češtině. Autorka má detailně propracovaný systém jasnovideckých kast a jejich specializací. I sami hrdinové se v tom občas motají, když si spletou typ jasnovidce, který proti nim stojí (což má pro dotyčné občas své výhody). Takto detailní a přísně odlišovaný systém má ale dva možné důsledky: stránky a stránky nudného vysvětlování; nebo vás autor prostě hodí rovnou do děje a sem tam něco dodá, zbytek vyplyne ze samotného příběhu. Samantha Shannon se rozhodla pro druhý způsob: hned na prvních stránkách nás skopla do hlubokých vod své knihy a doufala, že se v tom naučíme rychle plavat. Mezi námi, zas tak rychle to nejde a obávám se, že řada čtenářů se v tom utopí a knihu vzdá. (Já zhruba prvních sto stran autorku proklínala až do sedmého kolene.)

Nový Harry Potter? Co prosím?!

Kostičas je prý nový Harry Potter. A já se ptám: Kdo na to přišel? S brýlatým čarodějem má kniha společné jen to, že se odehrává v Anglii a existuje tu tajné společenství, které by se s přimhouřením oka dalo považovat za čarodějnické. Je to varování pro všechny, kdo by se chytili zrovna na tuto vějičku…

Kostičas nabízí totiž zcela jiný druh příběhu. Nejen, že je o dost složitější, ale v jistém smyslu také vyspělejší. Autorka si pohrála s postavami, a pod jejíma rukama tak vznikla pestrá paleta nejrůznějších charakterů. Žádné dva nejsou stejné, ale všechny jsou uvěřitelné. Zásadní je totiž to, že Samantha Shannon dokázala pořádně uchopit důležitou složku chování každé postavy: její motivaci. Všichni mají svůj cíl a jdou si za ním; jejich činy se přizpůsobují tomu, čeho chtějí dosáhnout. Hrdiny formují i zažitá traumata, kterých není zrovna málo.

Děj se odehrává více méně na jednom místě a je hodně o tom, že se Paige snaží dostat z Oxfordu, získává si přátele a ujasňuje si vztah se svým dozorcem – Strážcem. I když je tu pár akčních scén, je Kostičas spíše o psychologii postav, emocích a otázkách životních priorit. Jednu ze závěrečných scén, kdy si Paige konečně přizná pravdu o sobě samé a svých citech, považuji za jednu z nejlepších z celé knihy a ještě dlouho po dočtení mi přicházela na mysl…

Autorka se bez zástěrky dotýká otázek otroctví, i v jeho novodobé podobě, různých druhů vykořisťování, zbabělosti, politické nekorektnosti, tmářství a prospěchářství.

Samantha Shannon napsala Kostičas v poměrně útlém věku (narodila se roku 1991). Na knize jsou znát ještě jisté začátečnické nešvary – například již zmiňovaný přehršel pojmů. Dále pak řada zbytečných postav, jejichž přispění do děje je nulové, v lepším případě minimální a příběh by fungoval i bez nich. A v neposlední řadě také zmatené časové rozpětí (Paige vypráví, že druhý den něco udělala, ale pak se dozvíte, že uběhl týden…). Čtivost a síla příběhu vás ale donutí tyto chyby přehlédnout. Kostičas je rozhodně prvotinou, která stojí za přečtení, dokazuje, že autorka má nezpochybnitelný talent a vyplatí se věnovat jí pozornost i do budoucna.

Verdikt:

dagon hodnocení 80

kostičasNázev: Kostičas

Autor: Shannon, Samantha

Překladatel: Lenka Kapsová

Nakladatel: Host

Počet stran: 469

Rok vydání: 2014

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Zuzana "Daletth" Hartmanová

Daletth začala číst fantasy v poměrně útlém věku a tato vášeň jí vydržela až dodnes. Není tedy divu, že postupně nezůstalo jen u čtení, ale začala psát i vlastní příběhy. Kromě starších (a starých) textů, které můžete najít na jejích stránkách, jí v roce 2017 vyšla kniha "Noční labuť" u nakladatelství Gorgona Books. Mimoto získala v roce 2016 druhé místo v soutěži Vidoucí za postapokalyptickou arcanepunkovou povídku "Požírač blesků". V mezičase mezi psaním se stala redaktorkou magazínu MFantasy, kam psala několik let, než se nakonec rozhodla, že chce vlastní stránky. Jak je jejím zvykem, šla hlavou proti zdi a spolu s dalšími lidmi založila tento web.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.