Knihy, které nestačí přečíst jen jednou

23.8.2017    Redakce    Knihy / Literární brána

Dnes půjdeme proti proudu a necháme odpočinout knižní novinky. Ponoříme se hlouběji do knihomolského nitra naší redakce a zaměříme se na příběhy, které se nám zaryly pod kůži. Určitě to znáte také. Máte své nejoblíbenější knihy na čestném místě v knihovně a s chutí se do nich začtete kdykoliv můžete. I když si pamatujete děj, stejně jej chcete prožít znovu. Vnímáte drobné náznaky, které vám předtím unikly, a vždy objevíte něco nového.

Někdy prostě jedno přečtení nestačí. A nemusí to být jen složitostí děje. Postavy jsou pro vás jako živé, jejich dobrodružství vás pokaždé osloví, jako byste tam byli s nimi.

Připravte si pořádnou výstroj, navštívíme hlubiny Dagonovy knihovny! Tmu zatím prosvětlují jen zářivé medúzy, ale brzy si posvítíme na jednotlivé příběhy.


Dragita

Mám v knihovně pár knih, ke kterým se ráda vracím. Až je mi  líto, že je mám zase přečtené tak rychle. Můj zatím největší poklad je série Stíny Vědoucích od Adriana Tchaikowského.

První jsem si koupila Impérium Černé a Zlaté. Pojednává o světě, kde lidé dostali hmyzí aspekty. Najdeme tam odolný národ Brouků, tělnatých, ale silných lidí, intrikující, krásné Pavouky, bojovné Kudlanky a samozřejmě Impérium Vos. Rasa válečníků, která ohrožuje už tak křehký mír mezi národy.

Příběh sleduje každým dílem víc postav, které čtenáři ukážou různé končiny Nížin a okolí. Ani nepřítel tu není vykreslený jako vyloženě zlá entita. Všichni mají dokonale promyšlené charaktery a jasnou motivaci. Může se lehce stát, že budete fandit i adeptům Vosího národa. A právě to se mi na sérii tak líbí – je propracovaná do nejmenšího detailu. Postavy jsou živé, vyvíjí se, reagují na svět. Někdy se nám nemusí líbit směr, kterým se vydají, ale to je v pořádku. Je to reálné.

Druhý díl Pád Vážky a třetí Krev Kudlanky, si zatím drží vysoce nastavenou laťku. A co vím, další díly nezaostávají.

Vracím se ke Stínům Vědoucích už potřetí a konečně je dočtu v Angličtině. Protože je škoda, že tak výjimečná a originální série u nás nevyšla celá. Jedná se o deset dílů, ale prvotní děj vyústí ve čtvrtém svazku. Pak už sledujeme i jiné postavy a jiné osudy.

Doporučuji každému, kdo hledá neobyčejnou fantasy, příjemně složitou a rozsáhlou.

 

Walome

Pro mě to asi už vždycky budou hlavně dvě knihy. Každá je sice úplně jiná, ale mají něco společné – jsou to knihy, které mě přivedly k fantasy. A ne, není to Pán prstenů ani Hobit.

První je epický román Hrdinou (Once a Hero), který napsal M. A. Stackpole. Je to ta nejpřímočařejší high fantasy, na jakou můžete narazit. Sledujeme dvě časové roviny. V té dřívější je protagonistou udatný lidský hrdina, který proniká do světa elfů, a jeho činy ovlivňují budoucnost. V té pozdější sledujeme již proměněný svět, kde elfové a lidé existují bok po boku a místo mečů se bojuje puškami.

V knize je hned několik momentů, které si pamatuji dodnes. Hlavně taneční scéna, kde se tanečníci nesmí dotknout – je tak skvěle popsaná, že ve mně vyvolala husí kůži.

A ačkoli dnes high fantasy nemůžu cítit (včetně právě Pána prstenů), tak k Hrdinou se vždy rád vrátím. A jsem šťastný, že jsem si s M. A. Stackpolem mohl promluvit, když navštívil Prahu.

No a druhou jmenovanou klasikou je Na ostřích čepelí. Miroslav Žamboch ve své vrcholné formě, kolem které v poslední letech brousí, ale nikdy se do ní úplně nevrátil. Na ostřích čepelí je pro mě absolutní špička české tvorby. Je tam množství památných scén, je tam dokonale popsaná cesta karavany skrze nehostinnou pustinu, několik jedinečných charakterů, na které si vždycky rád vzpomenu a lovestory, které Žamboch vždycky jen tak naťukne, ale o to jsou silnější.

Žamboch mi ukázal, že fantasy lze vzít i z jiného úhlu, a bylo to moje první setkání s urban fantasy, což je dodnes patrně můj nejoblíbenější subžánr.

 

Daletth

Ke starším věcem se nevracím (vychází toho dost a dost a já prahnu po nových příbězích), existuje ale pár titulů, kterým bych chtěla ještě někdy znovu věnovat čas. Jedním z nich je Dračí princ – kniha od Melanie Rawn. Vcelku slušný špalek, který u nás v roce 2000 vydal Laser-books. Je to klasická osmdesátková high fantasy se všemi klady i zápory, které k tomu patří. A shodou okolností je to také kniha, která mě v onom roce 2000 přivedla k fantastice. Samozřejmě je to první díl trilogie a ačkoliv je uzavřený, trochu mě mrzí, že další svazky u nás nevyšly. Chtěla bych si sérii pořídit v originále, pokud se někdy poštěstí, a celý příběh dračího prince Rohana a jeho slunoběžkyně Sioned si připomenout.

Pak jsou tu ještě dvě knihy, ke kterým bych se ráda vrátila, a sice Poslední jednorožec a Princezna nevěsta. Poslední jednorožec je pro mě nostalgickou záležitostí ještě z dětství, kdy jsem nejprve viděla animovanou pohádku. Ta ve mně zanechala hluboký dojem, který později kniha nijak neumenšila. Naopak. Krásné, takřka lyrické vyprávění o toužení, nenaplněné lásce a sebeobětování se, které přesto nepostrádá dávku přívětivého humoru.

Princezna nevěsta je pak kapitola sama pro sebe  – dodnes mě dokážou některé hlášky pobavit a kniha pro mě představuje zdařilou parodii, která je nakonec daleko lepší než kdejaké pohádky a fantasy příběhy.

U obou těchto titulů se ale nebojím toho, že bych se k nim nevrátila, protože je jednoho dne hodlám předčítat svým dětem před spaním.  

 

Lukáš

Nemám absolutně čas se vracet k již přečteným titulům. Vychází tolik nových knih a stále objevuji již dávno vydané a polozapomenuté tituly, což mi vytváří seznam literatury minimálně na dva měsíce dopředu. Jakmile knihu lousknu a je dobrá, putuje do čestné poličky v obýváku, kde si pohledem na její hřbet vybavuji ty nejlepší momenty. Má to však háček, čím jsem starší, tak sice čtu stejně, ale udržím toho čím dál méně. Proto do reprezentativní poličky hledím čím dál častěji a o to smutněji.

Chtěl bych mít znovu tolik volného času a hlavně síly na čtení. Rád bych znovu prošel celou ságu Belgariad, znovu se vrátil na Omegu planetu zla a popral se s Bestií na Moonshae, ale raději volím efektivitu a čtu věci nové. Občas teda hořce lituji, ale to už patří k povolání.

 

Jeremiáš

Podobně jako Lukáš jsem už zahodil značnou část sentimentu a čtu knihy znovu méně a méně. Pokud to máte taky tak, rozhodně ani nezkoušejte Tolkienův Silmarillion, který mi z tvorby otce fantastiky přirostl k srdci nejvíc. Ten žánrově spadá někam mezi učebnici dějepisu z fiktivního světa, básnickou sbírku a tragédii a vzhledem k tomu, kolik postav, míst a názvů se v něm objevuje, na první pokus nepochopíte vůbec nic.

Ani napodruhé nehrozí, že byste se kdovíjak chytali. Polovina elfích králů začíná na F, navíc mají coby nesmrtelné bytosti ohavný zvyk zcela se na pár milénií vytratit z příběhu a zjevit se ve chvíli, kdy se to vaší zmatené hlavě nejmíň hodí.

Zhruba okolo šestého přečtení, což je v současnosti moje meta, už si zapamatujete aspoň základní kostru. Že byste se ale vyznali v rodokmenech, mapách nebo dokonce jménech postav v dalších jazycích Ardy, vám pořád ještě ani zdaleka nehrozí. Pořád mám zkrátka co dohánět.

Zopakovat si ale budu muset i četbu Kroniky Královraha. Zatímco totiž třeba takovou Píseň ledu a ohně člověku aspoň osvěží seriálová Hra o trůny, děj Kvotheho příběhu se mi vlivem dlouhých mezer ve tvorbě Patricka Rothfusse docela vykouřil z hlavy. Překlad Jany Rečkové se mi napoprvé velmi líbil, tentokrát si to ale celé dám hezky v originále, ať mě rozdíly v pojmenováních nematou později při čtení The Doors of Stone.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.