Já, Gowery uspokojí touhu po dalších střepech z Apokalypsy. Občas to ale skřípe

12.10.2017    Lukáš Vaníček    Knihy / Literární brána

Vladimír Šlechta se po kratší odmlce vrátil do fanoušky oblíbeného postapokalyptického světa a „oggerdovský cyklus“ pod hlavičkou nakladatelství Brokilon rozšířil o sbírku tří povídek jednotně nazvanou Já, Gowery. Kvalitní povídky však dokáží pořádně zmást.


Titul novinky je poněkud zavádějící. Kdo by čekal, že se v něm dozvíme něco více o Gowery Finkovi, bude zklamán. Autor tu nabízí tři „klasické“ povídky. Klasické v tom smyslu, že ústřední trio hrdinů Oggerd, Gowery a Hal Hargo někam přijedou, něco objeví a tím spustí celou sérii událostí, která povětšinou skončí krvavě.

Pokud vám takto naznačený příběh něco připomíná, připomíná vám správně. Takhle totiž vypadá většina Šlechtových povídek. On se tím dokonce netají a ustavičně nechává Goweryho na postu vypravěče opakovat, že jejich skupina cílené brouzdá po novém světě a řeší průšvihy nebo odhalují záhady. Čili formát příběhu – přijedu, prozkoumám, vyřeším – je naprosto vhodný a díky neomezeným možnostem světa dvě stě let po apokalypse i ustavičně originální. Autor může po libosti měnit kulisy a zároveň poodhalovat drobty tajemství, co se tenkrát stalo. Kdo už má načteno, za každý kousek nové informace, byť je Šlechta opět skoupý na slovo, bude vděčný.

Ostatně, každý bude vděčný i za to, že se znovu může podívat do oblíbeného literárního světa a trojice povídek mu v tom poslouží měrou více než bohatou. Hal, Gowery a Oggerd se nejprve vydávají do zapomenutého technologického institutu, kde se střetnou hlavně se psy, následně do rozbombardovaného města, kterým si razí cestu řeka Rýn a poté se ocitnout v okolí  bývalé Kodaně, kde v lesích žijí zdivočelí lidé a ještě zdivočelejší kanibalové.

Kvalita stoupá i klesá

Vezměme to popořadě. Úvod Zákona smečky nemohl být lepší:

„Kulka zasáhla mašinfíru do ramene, narazila na kost a rozprskla se na několik úlomků,“ tvrdí Šlechta muziku od první věty.

Napětí si však sám kazí hned vzápětí. Ale to je obecně autorův nešvar, kterým spolehlivě mírní napětí z jakkoliv vypjaté scény. Tam, kde má být jen násilí, střelba, akce a dynamika neváhá vtisknout vysvětlovací pasáž.

Přeskočme na jinou stranu, přímo do boje Goweryho se zdivočelým vepřem domácím. Uprostřed šarvátky se objeví věta:

„Protože jestli ano, tak na mě skočí, povalí mě a zapíchne mi klektáky do břicha. Klektáky, pokud to nevíte, jsou takové ty zahnuté zuby, které kancům trčí z mordy.“

Prostě to ruší.

No ale zpět k povídce. Úvodní expozice zavede hrdiny do prostředí, kde se evidentně něco strašlivě moc pokazilo. Jedna záhada navazuje na druhou, jen škoda, že ji autor nevyužil víc a nenapínal čtenáře déle. Konec proto působí divně uspěchaně, vyřeší se skoro sám, aniž by do něj hrdinové nějak víc zasáhli.

Stalker, vlastně sucher jako víno

Rozpačitý dojem z úvodní povídky hravě smývá Rýnský cedník. Tady Šlechta pracuje s ryze postapokalyptickými kulisami – rozbombardované město, miny, nebezpečí na každém kroku a také spousta pokladů – hlavně elektroniky, která unikla EMP (elektromagentickému pulsu). To je důvod, proč se troskami permanentně prohrabují sucheři. (Sucher od německého suchen = hledat, čili hledači po našem). A do toho přichází naše trojice hrdinů a zase odhaluje, co se tu stalo a proč se většina chová tak podezřele. Čtenář tu bude litovat jenom toho, že povídka končí tak záhy, neboť by si stoprocentně zasloužila rozšíření nebo alespoň pokračování, tolik je tam zajímavých věcí, které vyžadují odpovědi.

Knihu uzavírají sice dost krátká, ale o to akčnější a hutnější Kočičí dvířka. Tady se naplno projeví fakt, který pozornější čtenáře, včetně mě, musel dráždit už delší dobu. Během čtení jsem měl ustavičně pocit, že každý text je nějakým způsobem vytržený z kontextu a navazuje, nebo odkazuje na jiné povídky a romány. Především to platí pro poslední příběh. Mě až rozčilovalo, že mi text odpovídá na otázky, které jsem už dávno zapomněl! Reprint Kyborgova jména je starý tři roky, ustavičně zmiňované Střepy apokalypsy dokonce sedm! Kdo si to má pamatovat?

Zmatek nad zmatek

Vladimír Šlechta teprve v doslovu seřazuje romány a povídky za sebe tak, jak by měly navazovat. Nechci být za rejpala, ale byl by takový problém to uvést už na ZAČÁTKU knihy? Nebo alespoň v nějaké poznámce pod čarou u každé povídky? Hodně by to pomohlo se v každém ději zorientovat.

Platí to hlavně pro Kočičí dvířka. Povídka je prostě perfektní, jenže jsem u ní neustále měl pocit, že jsem minul stránku nebo dvě.

Oggerd s Gowerym přijíždějí na sever do bývalého Dánska a tady se zdivočelými lidmi žijících v lesích řeší obrovský průšvih. Povídka je krátká, našlapaný obsahem, čtivá, akční, dynamická. Šlechtovi se daří vytvářet tlak na postavy a to se přenáší i na čtenáře. Nechybí ani pořádně krvavé bojování a další (tentokrát velmi tučné) poodhalení roušky tajemství, jak to s těmi relikty zničené civilizace vlastně je. Potud dobrý. Jenže text permanentně a tak usilovně odkazuje na Kyborgovo jméno, že bez jeho znalostí si ji prostě jen tak nedokážu užít.

Laik si čte a znalec úpí

Pokud budeme parafrázovat Divadlo Járy Cimrmana, tak kniha Já, Gowery obsahuje řadu detailů, které znalce oggerdovského cyklu dráždí, ale laik si jich ani nevšimne. No, nevšimne. Pokud se tímto dílem nechá zlákat nějaký nováček, který předtím nečetl žádné dílo, bude to mít dost těžké, neboť z ustavičných odkazů a narážek bude fakt hustě zmatený. A zlákat se nechá poměrně snadno, neboť Tomáš Flak stvořil naprosto luxusní obálku. I z anotace je zřejmé, že tu půjde o tři samostatné povídky, jenže ony samostatné nejsou a je to na nich dost silně znát. rozhodně by si zasloužily důkladnější práci redaktora, který by je dokázal uvést do kontextu.

Navzdory všem výtkám je Já, Gowery velmi uspokojivé čtivo. Poodhalí zase trochu víc z tajemství podivného světa, zabaví akcí i detektivní zápletkou. Sedmdesát procent si plně zaslouží.

70 %

Název: Já, Gowery
Série: Všechno na Mars – Oggerd
Autor: Vladimír Šlechta
Nakladatelství: Brokilon
Počet stran: 300
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček poprvé přičichl k žánru fantasy v Městské knihovně v Nechanicích, kde v nejzazším koutku objevil první díl desetidílné ságy Davida Eddingse Belgariad a Malloreon. (V knihovním fondu však scházel desátý díl), který marně sháněl dalších pět let). Když dočetl celou knihovní poličku, začal budovat vlastní knihovnu. Už od gymnaziálních studií chtěl být novinářem. Brzy si ale uvědomil, že bez praxe to nepůjde, a tak se stal redaktorem Fantasyplanet, která v té době zažívala renesanci. Poté pracoval i pro Topzine v jeho nejranějších začátcích, ale zde vydržel jen tři roky. Pro Fantasyplanet psal až do roku 2015, odkud prchá naštvaný na tehdejší vedení a úkryt nachází pod Dagonovými ploutvemi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.