Gaimanův Domeček pro panenky dostal nový nátěr

23.11.2017    Michaela Šlapáková    Komiksy / Literární brána

Nakladatelství Crew plní, co slíbilo, a v barevném vydání nabízí další z kultovních sandmanovských příběhů – v pořadí druhou knihu nazvanou Domeček pro panenky. Jak mu nátěr prospěl?


Imaginace Neila Gaimana je stejně bezbřehá jako sny, o jejichž pánovi píše. A tak po záchraně veškerenstva, které Sandman podnikl v dechberoucím prequelu, a po „povídkových“ Preludiích a Nocturnech, kde si autor zaexperimentoval s různými typy vyprávění, přichází s příběhem jediné hrdinky, byť doplněným vedlejšími dějovými liniemi.

Sandman se vrátil z dlouhého zajetí a ve světě snů postrádá hned několik bytostí. A jako by problémů nebylo dost, objeví se další – takzvaný vír Snu čili nic netušící smrtelník, který má moc polapit sny všech spáčů, a tak je připravit o mysl. Je třeba ho nalézt a zničit… ale jak je Gaimanovi vlastní, stěžejní linkou příběhu bude úplně jiné pátrání. To je o něco „přízemnější“ a zahrnuje jednu mladou Američanku a jejího nezvěstného bratra.

V sandmanovském světě se však přízemnost nenosí, takže je Rose vybavená trochu podivnou rodinnou historií a hledání ji zavede nejen do domu plného gaimanovsky divných spolubydlících, ale i na dost úchylný sjezd masových vrahů, a navíc jí přihraje jednoho zajímavého kamaráda. Všechno tu jako vždy souvisí se vším, a třebaže vyprávění vlastně nic nezamlčí (i identita víru je jasná od počátku), s každou kapitolou se čtenář stále víc utvrzuje v tom, že i komiksové příběhy mohou být chytré a vůbec tak nějak „literární“.

Pro ty, kdo si chtějí všímat, se ústředním motivem stane titulní domeček, který příběh manifestuje v jeho nejrůznějších žánrových podobách – vedle již zmíněného prvního spolubydlení mladé Rose (lehce fantastický „holčičí“ příběh šmrncnutý groteskou), přes dům, kde dospělí provádějí zlé věci dětem, či motel s nebezpečnými hosty (thriller, horor) až po v čase zaseklé místo plné obrazovek (parodie na superhrdinské příběhy). Sem koneckonců spadá i krčma (jako místo setkávání a změn) v jedné z vložených epizod nebo samotný domeček pro panenky coby metafora toho, že ať děláme, co chceme, jsme vždycky zajatci svých vlastních příběhů.

To, co odlišuje první české vydání Domečku pro panenky od toho letošního, však není příběh, ale jeho vizuální podoba. Poctivé devadesátkové kresbě Mikea Dringenberga a Malcolma Jonese III barva nic neubírá, protože nekřičí. Rudé krve je tu – i přes přítomnost mnoha krvemilných postav – pomálu, a tak kromě Sandmanovy bledosti potěší třeba duhové proužky na Rosiiných vlasech. Pestrý, a přesto tlumený coloring slouží příběhu, čtení barevných panelů je jaksi celistvější. O děsivosti McKeanových koláží nemluvě.

Vstoupit do barevného Domečku se proto vyplatí nejen prvočtenářům, ale i těm, kteří mají v knihovně černobílé vydání z roku 2003. Sny totiž nestárnou… a Gaimanovy příběhy už vůbec.

Doporuujeme

Název: Sandman 2: Domeček pro panenky
Kresba: Mike Dringenberg, Malcolm Jones III.
Scénář: Neil Gaiman
Překlad: Viktor Janiš
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 232
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Michaela Šlapáková

Tak trochu pratchettovská Eskarina, tak trochu Koralína Neila Gaimana. Bývala knihovnicí, knihkupkyní, a týden dokonce pracovala v bance, když ale zjistila, že si knížek cení víc než peněz, pro blaho bankovní společnosti podala výpověď. Ovlivněná vysokoškolskými studii přešla k temné straně síly a stala se korektorkou a občasnou editorkou, suchopárnost těchhle disciplín však statečně vyvažuje čtením/psaním/plkáním o fantastice. I když má radši psy než kočky, ráda by se kamarádila s Havilandem Tufem, tajně miluje Stína (toho, co má za tátu Ódina) a nejvíc ze všeho se bojí plačících andělů.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.