Fantastickým zvířatům papír sluší

I když svět Harryho Pottera slaví dvacítku, J. K. Rowlingová neusnula na vavřínech. Za dvě dekády kromě původní heptalogie napsala další tři knihy, jejichž výtěžek byl určený charitě, a loňského roku expandovala na divadelní prkna. Po dramatu Harry Potter a Prokleté dítě, kterému dal Dagon pořádně na frak, Albatros vydává další autorčin původní scénář, jenže tentokrát filmový. A tady budeme chválit o dost víc.


Poznáváte v kresbě, inspirované dekorativním stylem 20. let 20. století, hrabáka?

Není scénář jako scénář

Přestože Albatros ve svém přehledu hází Fantastická zvířata do stejného pytle s loňskou divadelní hrou, je potřeba všímat si důležitých odlišností. Prokleté dítě šláplo na kuří oko fanouškům, pro něž Harry Potter zůstane navždycky dítětem, zatímco Fantastická zvířata se od původní série vzdálila mnohem víc, když nabídla nového ústředního hrdinu. Ten nejzásadnější rozdíl je však v tom, jak tyhle dva scénáře fungují.

U divadelní hry vnímáme text jako prvotnější. Každé představení je vlastně originál – a s dalším uvedením se může měnit nejen režisér, ale i scéna a herecké obsazení. Nemluvě o tom, že se většině (nejen českých) čtenářů dostane předloha do rukou mnohem dřív, než mají šanci zajít do divadla. Jenže tohle u filmu neplatí. Jakmile je natočen, nemění se a vydání scénáře je spíš jen takový merchandise, lákadlo pro fanoušky – protože ten, kdo film neviděl, si knížku nepořídí. Čtenář tak přichází k něčemu, co už vlastně zná, a proto ho scénář nebude „rušit“ tím, že příběh odvypráví v poněkud zhuštěnější podobě.

Není scenárista jako scenárista

A co víc – v Rowlingové se spisovatel prostě nezapře. Fantastická zvířata dělají všechno pro to, aby čtenáři zprostředkovala plnohodnotný zážitek, který od knihy očekává. I když má text formu, na jakou jsme u scénářů zvyklí, dělení obrazů pomocí jednoduchých, a přesto propracovaných ilustrací simuluje rozčlenění do kapitol. Rowlingová si hraje se slovy, takže popisy scén zpravidla nepůsobí jen jako pokyn pro režii, kameru a filmového architekta. Nebojí se metafor (v jejím podání je obskuriál mnohem živější než na plátně) a drží čtenáře v napětí, protože nemluví zpříma a tajemství, klíčová pro rozuzlení zápletky, hned nevyzradí.

Když třaskavice vyrazí k Jakobovi a ten se rozeběhne opačným směrem, neznamená to, že jí vlastně vyrazí naproti? Ne, to není slovní úloha pro základní školy, ale spíš důkaz, že i mistr tesař se někdy utne.

Další přidaná hodnota přichází s faktem, že zatímco film je co do vizualizace detailnější, některé maličkosti se v záplavě detailů prostě utopí. Navíc slova vidí i tam, kam kamera nemůže – třeba postavám do hlavy. Díky tomu vám dojdou mnohé souvislosti, jichž si ve filmu nejspíš nevšimnete – například jemné narážky na původní heptalogii. A tak stačí jednoduchý popis Tinina místa na Úřadu kouzelnických hůlek, které vypadá „jen o málo větší než přístěnek pod schody“, abychom pochopili, že se dívka nejspíš nachází v podobném srabu jako Harry Potter na začátku svého dobrodružství.

Není příběh jako příběh

Zatímco se film potácel mezi kouzelnými scénami s fantastickými tvory a úchylně děsivou linkou s Druhými salemisty, ve scénáři jsou Modesty i Credence mnohem čitelnější – zvlášť co se týče motivace Credencova chování. Naproti tomu nebýt Redmaynova Mloka, vyšla by z knihy hlavní postava mnohem plošší. K textu bychom tudíž neměli přistupovat jen jako k přepisu toho, co už známe z kina. Obě zpracování příběhu se v zásadě doplňují a – na rozdíl od divadelní hry – jedno tu druhé jaksi předpokládá. To dosvědčuje i povedené zpracování knihy, o které se postaralo studio, jež má na svědomí i design filmu. Glosář filmařských termínů pak pomůže s orientací v textu i těm nejmenším, protože se tu počítá se čtenáři od devíti let.

Podtrženo sečteno – papírová Fantastická zvířata nejsou jen další položkou do sbírky potterovských knížek, ale i zajímavou ukázkou toho, co s příběhem dělá různý způsob jejich vyprávění. A právě z tohohle důvodu stojí za naši pozornost.

Doporuujeme

Název: Fantastická zvířata a kde je najít – původní scénář
Série: ze světa Harryho Pottera
Autor: J. K. Rowlingová
Překlad: Helena Šváchová
Nakladatelství: Albatros Media
Počet stran: 287
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Michaela Šlapáková

Tak trochu pratchettovská Eskarina, tak trochu Koralína Neila Gaimana. Bývala knihovnicí, knihkupkyní, a týden dokonce pracovala v bance, když ale zjistila, že si knížek cení víc než peněz, pro blaho bankovní společnosti podala výpověď. Ovlivněná vysokoškolskými studii přešla k temné straně síly a stala se korektorkou a občasnou editorkou, suchopárnost těchhle disciplín však statečně vyvažuje čtením/psaním/plkáním o fantastice. I když má radši psy než kočky, ráda by se kamarádila s Havilandem Tufem, tajně miluje Stína (toho, co má za tátu Ódina) a nejvíc ze všeho se bojí plačících andělů.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.