Adaptace: Příběh o splynutí

O třetím dílu VanderMeerovy Jižní zóny se před jejím uvedením na český knižní trh mluvilo jako o Akceptaci (v originále Acceptance). Nakladatelství Argo však nakonec pro český překlad zvolilo mnohem méně krkolomný název Adaptace, který (obdobně jako tituly předchozích knih) říká mnoho i o zápletce finálního příběhu trilogie.


Zatímco nás Anihilace zavedla do nitra tajemné Oblasti X a Autorita odhalila pozadí vládní agentury, která tuto anomálii zkoumá, Adaptace těží z obou předchozích příběhů, které propojuje. Oproti minulým knihám rezignuje na jediného vypravěče, ale dává prostor hned čtyřem postavám – Šéfovi (vypravěči druhého dílu), Ptačímu duchovi (specifickým způsobem „proměněné“ vypravěčce prvního dílu), a navíc i Ředitelce a Strážci majáku, o kterých čtenáři mnohé vědí, aniž by se tyto postavy zatím samy dostaly ke slovu. Spojení více linek vyprávění přinese mnohem komplexnější a oproti Autoritě i dynamičtější příběh, který zaplní zatím bílá místa v běhu událostí. Šéf a Ptačí duch sice navážou tam, kde jsme je na konci Autority opustili, s Ředitelkou se však podíváme na dobu jejího působení v organizaci Jižní zóna a se Strážcem majáku dokonce prožijeme dny, které těsně předcházely samotnému vzniku podivné oblasti.

Dvojité vidění

Více vypravěčů a časových linek naštěstí neznamená, že by VanderMeer už tak nejednoznačné vyprávění ještě víc zauzloval. K jednoduché orientaci v textu pomáhá členění na kapitoly nadepsané jménem (nebo v duchu příběhu spíš funkcí) postavy, a tak čtenář ví, co ho na dalších stranách knihy čeká – tedy minimálně kdo bude události prožívat. Neznamená to však, že by byly jednotlivé postavy zavřené do svých „částí“ a striktně oddělené. Šéf s Ptačím duchem podnikají tutéž cestu, kterou každý vnímá po svém. A Ředitelčina linie zase protíná tu Strážcovu, kde se objevuje coby dítě. Všichni jako by se tu vyskytovali (minimálně) dvakrát – ať už v podobě minulého a přítomného já, v podobě já viděného vlastníma a cizíma očima, nebo doslovně, ve formě kopie (takže se dvě „já“ mohou dokonce setkat v tváří tvář).

Jediné možné vyústění

Závěr trilogie dostojí závazkům posledního dílu, byť v duchu rozplývavého příběhu, který přináší. Mnohé otazníky budou zodpovězeny, čtenáři se dostane (třebaže jen tušeného) vysvětlení, co za Oblastí X vlastně vězí – kde se vzala… a hlavně kde se vůbec nachází. Nebyl by to však VanderMeer, aby každou z postav nenechal dojít k jejímu poznání jiným způsobem, přičemž vzájemná shoda nemusí být stoprocentní. A ti, kdo nejspíš doopravdy pochopí, už nebudou schopni vyprávět. Všichni se však nakonec ocitnou ve světě, který už ze své podstaty uniká lidskému rozumu a vědění, a tak je dobře, že se Jeff VanderMeer nenechal strhnout k jednoznačnosti ani na posledních stranách. Považuji za účelné, že příběh končí Ředitelčinou linkou, která je vyprávěna v druhé osobě, což slovům přidává na naléhavosti.

Díky nakladatelství Argo se tuzemskému čtenáři dostalo dávky přemýšlivé, atmosférické, tíživé a zároveň odcizené sci-fi, která nezklamala ani s posledním dílem (ten oproti Autoritě k dobrému dojmu snad dokonce ještě přidal). Vzhledem k tomu, co na českém knižním trhu občas zažíváme, je dalším nezanedbatelným plus i nepříliš dlouhý časový horizont, který od sebe vydání všech tří dílů Jižní zóny dělil, což je u podobně hutných, a přesto „nepříběhových“ příběhů důležité. Kdo nečetl postupně, měl by začít.

80 %

Název: Adaptace
Série: Jižní zóna
Autor: Jeff VanderMeer
Překlad: Pavel Bakič
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 280
Rok vydání: 2017

Několik slov o autorovi článku:

Autor: Michaela Šlapáková

Tak trochu pratchettovská Eskarina, tak trochu Koralína Neila Gaimana. Bývala knihovnicí, knihkupkyní, a týden dokonce pracovala v bance, když ale zjistila, že si knížek cení víc než peněz, pro blaho bankovní společnosti podala výpověď. Ovlivněná vysokoškolskými studii přešla k temné straně síly a stala se korektorkou a občasnou editorkou, suchopárnost těchhle disciplín však statečně vyvažuje čtením/psaním/plkáním o fantastice. I když má radši psy než kočky, ráda by se kamarádila s Havilandem Tufem, tajně miluje Stína (toho, co má za tátu Ódina) a nejvíc ze všeho se bojí plačících andělů.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.